Review: Prázdné křeslo

Prázdné křeslo – The Empty Chair

Autor – Jeffery Deaver

Počet stran - 452

Vydáno – 08/2007 (dotisk 1. vydání)

Nakladatelství – Domino

Anotace

Věhlasný tělesně postižený kriminalista Lincoln Rhyme přijíždí se svou věrnou spolupracovnicí a milenkou Amélií Sachsovou do Severní Karolíny, aby se zde podrobil vysoce riskantní operaci, která by mu mohla navrátit hybnost. Krátce po příjezdu se na Rhyma obrátí s žádostí o pomoc šerif nedalekého městečka, v němž byl zavražděn mladý chlapec a uneseny dvě dívky. Celý případ provázejí velmi podivné okolnosti, a tak se Rhyme s Amélií nechají zlákat ke spolupráci.

Proti nim však tentokráte nestojí profesionální zabiják ani geniální psychopat, ale nevyzpytatelný šestnáctiletý chlapec, vysmívaný celým městečkem pro svůj vzhled, prazvláštní chování a chorobnou posedlost hmyzem. Nejzdatnějším Rhymovým soupeřem se ovšem nakonec nestává „Hmyzoun“ ani jeho tělesné postižení, nýbrž protivník z nejsilnějších: Amélie Sachsová. Ta se totiž nespokojuje s rutinním dopadením předpokládaného pachatele a pouští se do velmi riskantního pátrání na vlastní pěst, při kterém postupně vycházejí najevo nové a nové roztodivné okolnosti zprvu zcela jednoznačného případu. Oba hlavní hrdinové tak nyní stojí proti sobě. Avšak zvítězit může pouze jeden.

Recenze

Tentokrát, ač to nerada přiznávám mi čtení moc nešlo. Nevím jestli to bylo častým přeskakováním z jedné postavy na druhou, nebo více vypravěčským stylem, nicméně tahle knížka mne moc nezaujala.

Prázdné křeslo je teprve 3. ze série s Lincolnem Rhymem a musím říct, že první dva díly i některé následující jsou podle mně zajímavější. Přesto je tu hodně času věnováno hlavním postavám a jejich vzájemnému vztahu, který graduje nevyslovenými obavami a touhami. Amélie, profesní i životní partnerka Lincolna je tu více otevřená a dostává mnohem větší prostor než jindy.

Výjimečně už od začátku bylo zřejmé kdo je pachatel, ale jako tomu bývá u většiny románů, které Jeffery Deaver napsal, ani tady to není jediný podezřelý a za spoustou „drobečků“ se ukrývá někdo daleko mazanější a nebezpečnější.

Sama bych uvítala, kdyby v poslední části měl děj trošku rychlejší spád. Přeci jen bylo jasné, že to není všechno a v jednu chvíli jsem se přistihla, že tak nějak pohledem těkám na další řádky, jen abych se dostala k něčemu zajímavějšímu. Děj ani téma samo o sobě špatné není, jen mi to celé přišlo moc roztahané.

„Když netopýr vystřelí zvukovou vlnu, aby je našel, můry složí křídla, padnou k zemi a schovají se.“