Moje cesta za slávou

Název článku berte s rezervou a nadhledem. Takhle si totiž ze mě doma utahovali, než jsem vyrazila na pondělní cestu Brandýs - Zlín a zpět. A budu upřímná, stálo to za to, i když jsem nestihla dojít do Outletu. Což mě na jednu stranu strašně mrzí, na druhou je to důvod navíc, abych absolvovala tuhle cestu znova.

Pro ty z vás, co to nezaregistrovali na facebooku, jela jsem do Zlína točit video recenzi pro Albatros ke knize Prázdné místo. Naivně jsem si myslela, že si nějakou řeč připravím dopředu, leč nestalo se. O to jsem asi měla větší strach.(A byla jsem tak mimo, že jsem fotky ze Zlína tagovala jako Olomouc)

Mé brzké pondělní ráno, a brzké myslím opravdu brzké, začalo vstáváním ve čtyři hodiny. Hezky jsem si udělala na ksicht obličej, pobalila věci, knihu, cestovní obuv (věřte, že celý den se v lodičkách vydržet nedá) a nově objevené výborné Mixit a autem odjela do Prahy. Tady jsem se projela metrem na Hlavák a počkala na vlak Leo express. Musím říct, že to byla nejpohodlnější jízda z celého dne, když vynechám jízdu autem. Ač jsem si chtěla číst, usnula jsem sotva jsme vyjeli a pak jsem tak pospávala nebo brouzdala na netu. 

S pětiminutovým zpožděním jsem vystoupila v Olomouci a zcela zmatená následovala dav do vestibulu, kde jsem po usilovném hledání objevila, kterým vlakem mám pokračovat dál. Cestou do Otrokovic jsem vyslechla jednostranný rozhovor jakéhosi pána ve vedlejším kupé přes dvoje zavřené dveře. A upřímně jsem litovala ty, co sedí s ním. Díky radě, kterou mi dala Dita (všichni vědí která ;o) ) jsem přestoupila na tramvaj číslo dvě a dojela před obchodní centrum Zlaté jablko. Jelikož si raději nechávám rezervu, měla jsem skoro 45 minut čas. V kavárně Káva jinak jsem si dala velké Latté a přemýšlela nad tím, co vlastně budu říkat. Nakonec jsem usoudila, že cokoliv si připravím, nakonec stejně neřeknu. 

Velkým štěstím bylo, že produkční Lucka i oba kluci byli strašně fajn, takže ze mě jakš takš opadl stres a byla jsem schopná mluvit. Upřímně jsem hodně zvědavá, jak to nakonec dopadne. Jelikož jsem točila v Neoluxoru, občas se tam prošel nějaký zákazník a podobně, ale jinak se to obešlo bez problémů. Ještě tedy museli vypnout hudbu a hlášení, aby to nerušilo, ale co by pro nás neudělali :o). Byla jsem ráda, že jsem se mohla podívat i na natáčení druhého blogera Petra v knihovně. Alespoň jsem si udělala obrázek na to, jak knihu vnímá někdo, kdo četl všechny díly HP a ještě je to chlap. Co si budeme povídat, ten pohled nejen na knihy míváme odlišný. A taky že jsme názor měli odlišný a přitom se nám obou kniha líbila. Na video recenze si budete muset ještě počkat. 

A teď moje cesta zpět. Z knihovny jsem došla zpátky k obchodnímu centru a ať jsem se dívala jak jsem chtěla, nikde jsem neviděla Outlet, tak jsem si říkala, že tady nebudu jako blbka bloudit a zeptám se a v tu chvíli jsem ho uviděla. Jenže v ten samý okamžik mi přijela trolej, takže jsem musela jet. A než jsem dojela na další zastávku, ozvala se hrozná rána. V první chvíli jsem si myslela, že jsme do něčeho museli narazit nebo tak něco. Ale to ne, to nám, respektive trolejbusu bouchla pneumatika a pan řidič na oznámení, že mu tam vzadu něco hoří, prohlásil, že to je jen prasklá guma, že jedeme dál. No řeknu vám, přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší vystoupit. Nakonec dojela do Otrokovic v pořádku. Tam jsem si chtěla koupit lístek na Pendolino z Olomouce do Prahy, ale paní za okýnkem mi řekla, že mi ho prodat nemůže, ale že mi prodá místenku. Asi jsem vypadala dost nechápavě, takže jsme tam chvilku konverzovali, proč mi jí nemůže prodat a podobně. Aby toho nebylo málo, nasedla jsem do vlaku, který nejel do Olomouce, ale jen do Přerova. Tam jsem tedy duchapřítomně objevila ihned další vlak, který do Olomouce jel. Pobíhat z vlaku do vlaku na lodičkách s třinácti centimetrovými podpatky není úplně nejjednodušší.

V Olomouci jsem hodinu čekala na Pendolino, stihla jsem si koupit nějakou sváču a koupila jsem si konečně i ten lístek. Docela nechápu, jak chtějí ČD konkurovat, kdy jedna jízda pendolinem z Olomouce do Prahy vyjde na 290 a to je zvýhodněné jízdné a Leo expressem to bylo 206. Bohužel, ten jsem nestihla a nechtělo se mi čekat další hodinu, ale příště to udělám, i kdybych měla čekat hodiny tři. Jako obvykle měl vlak zpoždění, ale kdo si na to nezvykl, že? Cestou do Prahy jsem se snažila spát, to ale extrémně nepohodlné sedačky moc nedovolovaly, takže jsem byla spíš rozlámaná než odpočatá. Opět jsem musela metrem a pak ještě busem domů, ale to už bylo hodně příjemné, při představě, že si konečně lehnu.

Takže abych to shrnula, bylo to náročné, ale stálo to za to. Docela jsem začala uvažovat i nad natočením nějaké vlastní video recenze, ale nevím. Nejsem až takový extrovert.

A tak tohle byla "moje cesta za slávou".