Třetí ukázka ze série Atlanta s Willem Trentem je z knihy Genesis
PROLOG
Byli svoji už čtyřicet let, ale Judith pořád měla pocit, že o svém muži ještě neví všechno. Čtyři desetiletí mu vaří večeři, žehlí košile a sdílí s ním lože, a přesto jí pořád připadá záhadný. Možná právě proto to pro něho dělá a vůbec si nestěžuje. A když, tak jenom málo. Pokud si muž dokáže i po čtyřiceti letech společného života udržet ženin zájem, to už je co říct.
Judith stáhla okénko auta a vpustila dovnitř trochu chladného jarního vzduchu. Conyers se nacházelo jen třicet minut jízdy od centra Atlanty, ale pořád tu zbývalo dost nezastavěných pozemků, a dokonce několik malých farem. Do města to bylo jen kousek, ale Judith si i tak mohla vychutnávat klid přírody. Přesto si při pohledu na mrakodrapy na vzdáleném obzoru povzdechla a pomyslela si: Tak tady jsem doma.
Překvapilo ji, že Atlantu považuje za svůj domov. Donedávna vedla předměstský, až trochu venkovský život. Měla radši otevřený prostor než městské betonové chodníky. Musela však přiznat, že je příjemné bydlet poblíž centra, kam si může pěšky zajít na nákup nebo kávu, kdy se jí zachce.
Častokrát celé dny nemusela sednout do auta. Ještě před deseti lety by si takový život nedokázala ani představit. Na Henrym bylo patrné, že její pocity sdílí. Řídil jejich buick po úzké venkovské silnici a ramena měl odhodlaně nahrbená až k uším. Po desetiletích strávených na cestách po Státech znal snad všechny dálnice. Měl v malíčku i všechny silničky, zatáčky a zkratky.
Judith věřila, že je manžel bezpečně doveze domů. Zabořila se do sedadla a dívala se z okna. Oči se jí zamlžily, takže stromy kolem silnice jí připadaly jako hustý les. Do Conyers jezdila minimálně jednou týdně, ale pokaždé jí připadalo, že objevila něco nového – domek, jehož si do té doby nevšimla, nebo můstek, přes který mnohokrát přejela, ale nikdy mu nevěnovala pozornost. Život byl zkrátka takový. Člověk si neuvědomil, o co všechno přichází, dokud trochu nezmírnil tempo a pořádně se kolem sebe nerozhlédl.
Vraceli se z oslavy výročí svatby, kterou na jejich počest uspořádal jejich syn. Lépe řečeno uspořádala ji jeho manželka, která pro něho byla výkonnou asistentkou, hospodyní, chůvou, kuchařkou a nejspíš i konkubínou v jedné osobě. Když Tom přišel na svět, pro Judith to bylo radostné překvapení. Narodil se i přesto, že jí doktoři tvrdili, že žádné děti mít nebude. Od samého počátku milovala každičkou část jeho tělíčka a přijala ho jako dar, který hodlá opatrovat jako oko v hlavě. Udělala pro něho úplně všechno. Teď mu bylo přes třicet, ale Judith měla pocit, že mu stále musí věnovat veškerou péči. Možná byla příliš konvenční manželkou a příliš oddanou matkou, takže ze syna vychovala muže, který potřebuje – nebo spíš vyžaduje –, aby za něho všechno udělala jeho žena.
Judith se přitom vůči Henrymu nechovala podřízeně. Vzali se v roce 1969, kdy se ženy mohly zajímat i o něco jiného než jenom o to, jak nejlépe připravit dušené maso nebo jak nejlépe odstranit skvrny z koberce. Judith byla od začátku pevně rozhodnutá žít co nejzajímavěji. Pracovala u Toma ve škole jako asistentka učitelů. Přihlásila se jako dobrovolnice v místním útulku pro bezdomovce a pomohla v jejich čtvrti založit spolek pro recyklaci odpadu. Když byl Tom starší, Judith začala pracovat v jedné místní firmě jako účetní. Zapsala se do běžeckého oddílu v jejich církvi a začala trénovat na maraton. Její aktivní životní styl se diametrálně lišil od života její matky, kterou úplně vysála výchova devíti dětí a neustálá dřina na farmě. Někdy nedokázala celý den ani promluvit, jak ji to deprimovalo.
Judith však musela připustit, že v raných dobách se od ostatních dívek nijak nelišila. Bylo jí to trapné, ale také šla studovat na vysokou školu především kvůli tomu, aby si tam našla manžela.
Vyrostla poblíž městečka Scranton v Pensylvánii. Bylo tak malé, že se ani nedalo najít na mapě. Jediní případní ženiši byli farmáři, kteří se o Judith moc nezajímali. Ani se jim nedivila. Zrcadlo neumělo lhát. Byla trochu moc oplácaná, měla příliš velký předkus a plno dalších vad na kráse. Představy místních mužů o ideální manželce rozhodně nesplňovala. Kromě toho měla příšerně pedantského otce, kterého by za tchána žádný rozumný muž nechtěl. Dívka, jež má zuby jako kůň a zadek jako kobyla, a navíc jí příroda nenadělila vlohy k farmaření, za to žádnému nestála.
Judith zkrátka vždycky byla jiná a nezapadala ani do rodiny. Moc četla a nesnášela farmaření. Zvířata ji nepřitahovala ani v dětství. Odmítala se o ně starat a krmit je. Rodiče žádného z jejích sourozenců neposlali studovat. Dva bratři nedokončili ani základní školu a její starší sestra se urychleně vdala a sedm měsíců nato porodila své první dítě. Bylo to trochu předčasně, ale to nikoho netrápilo. Judithina matka se s nedonošeným nemluvnětem nikdy nevyrovnala a celý život o svém prvním vnoučeti prohlašovala, že bylo od narození mohutné. Judithin otec naštěstí brzy pochopil, že druhou dceru si nevezme ani žádný místní prospěchář. Přinejmenším proto, že Judith nikomu žádný prospěch nemohla přinést. Rozhodl, že její nikoli poslední, ale i jedinou šancí je studium teologie.
Když bylo Judith šest let, vlétla jí do oka osina, když běžela za traktorem. Od té doby pořád nosila brýle. Lidé si o ní mysleli, že je intelektuálně založená, ale pravdou byl pravý opak. Sice ráda četla, ale preferovala spíš brakovou než hodnotnou literaturu. Pověst knihomola jí přesto nikdo neodpáral. V jejich kraji se říkalo, že mužští po brýlatých ženských nejedou, takže Judith překvapilo, ba dokonce šokovalo, když na ni první školní den zamrkal jeden asistent.
Domnívala se, že mu něco spadlo do oka, ale když si ji po hodině vzal stranou a pozval ji na sodovku, o jeho úmyslech nebylo pochyb. Mrknutí, jímž ji obdařil, bylo jediným projevem jeho
společenskosti. Henry byl ve skutečnosti velice plachý, ale přesto se časem kupodivu stal vynikajícím obchodním zástupcem jedné likérky. Svou práci vášnivě nenáviděl ještě tři roky poté, co odešel do důchodu.
Podle Judith se Henry dokázal všemu dobře přizpůsobit, protože byl synem plukovníka, který se neustále stěhoval z jednoho místa na druhé. Na každé základně vydržel jenom několik let. Judithin vztah k Henrymu se nedal označit za vášnivou lásku na první pohled – ta přišla až později. Zpočátku ji na něm přitahovalo zkrátka to, že se mu líbí. Pro kobylu ze Scrantonu to byl úplně neznámý zážitek a byla přeochotná dát se dohromady s kýmkoli, kdo o ni projevil zájem.
Henry byl kapitola sama pro sebe. Nebyl ani hezký, ani ošklivý, ani vřelý, ale ani uzavřený. Vlasy nosil pečlivě rozdělené pěšinkou a měl nevýrazný přízvuk. Nejlépe ho vystihovalo označení průměrný. Judith ho právě takhle charakterizovala, když o něm psala starší sestře. Rosa jí odpověděla, ať je ráda, protože na nic lepšího se stejně nezmůže. Možná ji omlouvalo, že tehdy zrovna čekala třetí dítě. Druhé ještě chovala v náručí, takže byla trochu nevyrovnaná. Judith jí však její posměšnou narážku nikdy neodpustila. Ne kvůli sobě, ale kvůli Henrymu. Rosa jistě nepochopila, jak je úžasný, a to jenom proto, že Judith neuměla dobře psát. Henryho charakter se nedal vystihnout obyčejnými slovy. Možná to tak bylo lepší. Rosina zlomyslná poznámka Judith aspoň poskytla důvod zavrhnout rodinu a připoutat se k tomu mrkajícímu, introvertnímu a roztěkanému neznámému.
Henryho plachost na jedné straně a úspěch v obchodě na straně druhé byl jen jedním z mnoha rozporů, jež Judith u svého manžela za roky soužití pozorovala. Bál se výšek, ale už v raném mládí si udělal pilotní zkoušky. Prodával alkohol, ale vůbec nepil. Rád pobýval doma, ale většinu času trávil na cestách. Po každém povýšení se s rodinou stěhoval po Státech, podobně jako v dětství. Jako by se celý život nutil dělat věci, které mu ve skutečnosti jsou proti srsti. Častokrát Judith povídal, že opravdovou radost mu přináší jenom její společnost.
Kolikrát ji za těch čtyřicet let překvapil!
Mrzelo ji, že jejich syn svou manželku nejspíš nijak překvapit nedovede. Když vyrůstal, Henry byl tři týdny v měsíci na cestách. Jeho rodičovství bylo nárazové a nedalo se říct, že by se v něm výrazně projevoval soucit. Následkem toho měl Tom všechny vlastnosti, jež mu otec v průběhu dětství a jinošství předvedl – byl přísný, neústupný a neuměl se ovládat.
Nebylo to zdaleka všechno. Možná to způsobila skutečnost, že Henry své zaměstnání v obchodě vnímal jenom jako povinnost vůči rodině. Anebo to bylo jeho častým pobytem mimo domov? Judith každopádně připadalo, že mezi ním a synem panuje neustálé napětí. Jako by se ho snažil varovat: Nedopusť se stejných chyb jako já. Nenech se polapit prací, kterou nesnášíš. Nesmíš kvůli kusu žvance zapomenout na své přesvědčení. Henry dal synovi jedinou dobrou radu: aby si vybral hodnou ženu. Proč mu toho neřekl víc? Proč na něho byl tak přísný?
Judith nechápala, proč muži na své syny mívají tak vysoké nároky. Možná jenom chtějí, aby jejich potomci uspěli tam, kde se to jim nepovedlo. Když byla Judith poprvé těhotná, obávala se, že bude mít dceru. Celým tělem se jí vždycky nejdřív rozlilo teplo a vzápětí následoval ledový chlad. Co když dopadne stejně jako ona, bude se vymykat normálu a pořád bude odporovat matce i celému světu? Judith chápala, proč si Henry přeje, aby Tom uspěl, byl lepší a dostal všechno, co chce. A ještě něco navíc.
Tom si vybudoval úspěšnou kariéru, ale myška, kterou si vzal za manželku, rodině přinesla velké zklamání. Pokaždé, když se Judith se snachou setkala, měla sto chutí jí říct, ať se narovná, mluví nahlas a proboha živého sebere trochu odvahy. Jedna dobrovolnice v kostele nedávno povídala, že muži se žení se svými matkami. Judith se s ní nehádala, ale kdyby se někdo pokusil naznačit, že se jen trochu podobá své snaše, vehementně by se ohradila. Kdyby se netoužila vidět s vnoučaty, vůbec by se se snachou nestýkala a byla by úplně spokojená.
Do Atlanty se přestěhovali právě kvůli vnoučatům. Oba se vzdali poklidného stáří v Arizoně a ujeli přes tři tisíce kilometrů, aby se usadili v rozpáleném městě plném smogu a gangů a mohli
být nablízku dvěma nejrozmazlenějším a nejnevděčnějším prckům na téhle straně Appalačského pohoří.
Judith se podívala na Henryho. Poklepával prsty do volantu a falešně si cosi pobrukoval. O vnoučatech spolu mluvili výhradně v superlativech. Kdyby spolu hovořili upřímně, možná by si museli přiznat, že je vlastně nemají moc rádi. A co potom? Museli by si připustit, že svůj život převrátili naruby kvůli dvěma dětem, které jí jenom zdravou stravu, přes den musejí chodit spát v přesnou dobu a smějí si hrát jen v určité dny, a to výhradně s podobně zaměřenými dětmi, které mají stejné cíle.
Judith měla dojem, že jediným cílem jejích vnoučat je být středem pozornosti. Připadalo jí, že podobně zaměřených, sobeckých dětí je na každém rohu spousta, ale snacha s ní zásadně nesouhlasila. Zaujetí sebou samým je přece pro mládí typické. Neměl by však každý rodič podobné tendence ve svých dětech tvrdě potlačovat? Prarodiče ovšem do výchovy nemají co mluvit.
Henry i Judith se jenom usmívali, když malý Mark polil dědečkovi kalhoty nepasterovaným džusem a Lilly snědla skoro všechny čokoládové bonbóny, které našla v babiččině kabelce. Připomínala bezdomovkyni, jež si minulý měsíc v ženském domově, kde Judith vypomáhala, dala takovou dávku heroinu, že se počurala. Dokonce se tomu oba zasmáli, jako by to byly jen roztomilé ztřeštěnosti, ze kterých děti brzy vyrostou.
Jenomže vnoučata z ničeho nevyrůstala. Jednomu už bylo devět a druhému sedm let a Judith přestávala věřit, že se z nich jednoho dne stanou zdvořilí a milující dospělí. Obě děti pořád skákaly druhým do řeči a pobíhaly po domě s takovým řevem, že o dva okresy dál vyli všichni psi. Judith nacházela útěchu jedině v tom, že Tom je každou neděli bere do kostela. Samozřejmě si přála, aby její vnoučata žila v křesťanské víře, ale mnohem důležitější pro ni bylo, aby děti chodily do nedělní školy a poslouchaly, co se tam učí. Cti otce svého i matku svou. K druhým se chovej tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě. Nemysli si, že svůj život jenom promarníš, vykašleš se na školu a co nejdřív se nastěhuješ k dědečkovi a babičce.
„Sakra!“ vyjekl Henry, když kolem nich v protisměru prosvištělo auto v takové blízkosti, až se jejich buick rozhoupal. „Mládež,“ zavrčel a oběma rukama pevně sevřel volant.
Jak se Henrymu blížila sedmdesátka, byl čím dál víc mrzutější. Někdy to na něm bylo roztomilé. Jindy si Judith kladla otázku, za jak dlouho začne hrozit pěstí a nadávat na hroznou dnešní mládež. Mládeží nazýval každého mezi čtvrtým a čtyřicátým rokem života. Pokaždé se pořádně rozčílil, když nějakého omladináře nachytal, jak provádí něco, co kdysi dělával sám, ale dnes už mu to věk nebo zdraví nedovolí. Judith se děsila dne, kdy mu odeberou pilotní průkaz. Mohlo se to stát docela brzy, protože při poslední kontrole u kardiologa se ukázalo, že má srdeční arytmii. Mimo jiné i proto se rozhodli na důchod odstěhovat do Arizony, protože tam nebylo nutné odklízet sníh ani sekat trávník.
„Asi bude pršet,“ poznamenala.
Henry natáhl krk, aby se podíval na zamračenou oblohu.
„To se budu moct pustit do té knížky.“
Henry se usmál. K výročí svatby jí věnoval tlustou historickou romanci. Judith mu dala nový chladicí box, aby si ho s sebou mohl brát na golf.
Judith zamžourala na silnici před nimi. Měla by zase zajít k očaři.
Také už jí táhne na sedmdesátku a má dojem, že se jí zrak každým rokem horší. Největší problémy má hlavně za soumraku, kdy vidí vzdálenější předměty rozmazaně. Několikrát zamrkala. Nebyla si jistá, co mají před sebou. Na poslední chvíli otevřela ústa, aby Henryho varovala, ale v tu chvíli už zvíře stálo přímo před nimi.
„Judith!“ vykřikl Henry a napřáhl před manželku ruku, zatímco druhou strhl volant doleva a pokusil se nebohému stvoření vyhnout. Bylo to zvláštní, ale Judith v tu chvíli napadlo, že podobné situace jsou ve filmech vyobrazeny pravdivě. Všechno se najednou zpomalilo a čas se vlekl. Každá vteřina trvala snad celou věčnost. Judith cítila, jak ji do hrudi udeřila Henryho silná paže a do boků se jí zaryl bezpečnostní pás. Když se auto zhouplo, trhla hlavou vzad a uhodila se do ní o dveře. Přední okno prasklo, jak do něj zvíře narazilo, přepadlo na střechu a odtud dozadu na kufr. Judith začala vnímat zvuky, teprve když se vůz otřásl a zastavil. Otočil se na silnici o celých sto osmdesát stupňů. Zaslechla prasknutí a dvojí bouchnutí. Všechno přehlušoval vysoký jekot, který vycházel z jejích vlastních úst. Nejspíš byla v šoku, protože přestala křičet, až když na ni Henry několikrát zařval: „Judith! Judith!“
Henry jí pevně svíral paži, až ji z toho rozbolelo rameno. Pohladila mu hřbet ruky a řekla: „Nic mi není. Jsem v pořádku.“ Brýle měla na nose nakřivo a špatně viděla. Přitiskla si prsty ke
spánku a ucítila mezi nimi lepkavé vlhko. Když odtrhla ruku od hlavy, spatřila na ní krev.
„Byl to asi jelen nebo…“ Henry se zarazil uprostřed věty a přitiskl si ruku na ústa. Tvářil se klidně, ale hrudník se mu prudce zvedal a klesal, jak se snažil popadnout dech. Airbag řidiče praskl a Henry měl obličej pokrytý jemným bílým práškem.
Judith se podívala kupředu a zatajila dech. Celé přední okno bylo postříkané krví, jako by se najednou spustil hrozivý rudý déšť.
Henry strčil do dveří a otevřel je, ale nevystoupil. Judith si sundala brýle, aby si otřela oči. Obě skla měla rozbitá a spodní část pravého bifokálu úplně chyběla. Všimla si, že se brýle chvějí, a uvědomila si, že je to tím, jak se jí třesou ruce. Henry vystoupil z auta. Judith se přinutila opět si brýle nasadit a následovat ho.
Stvoření, které srazili, leželo na silnici a hýbalo nohama. Judith bolela hlava v místě, kde se do ní uhodila o dveře auta. Do očí jí stékala krev. Jistě jen proto jí připadalo, že zvíře – pravděpodobně jelen – má bílé ženské nohy.
„Proboha živého,“ zašeptal Henry. „To je…, Judith, to je…“
Judith stáhla okénko auta a vpustila dovnitř trochu chladného jarního vzduchu. Conyers se nacházelo jen třicet minut jízdy od centra Atlanty, ale pořád tu zbývalo dost nezastavěných pozemků, a dokonce několik malých farem. Do města to bylo jen kousek, ale Judith si i tak mohla vychutnávat klid přírody. Přesto si při pohledu na mrakodrapy na vzdáleném obzoru povzdechla a pomyslela si: Tak tady jsem doma.
Překvapilo ji, že Atlantu považuje za svůj domov. Donedávna vedla předměstský, až trochu venkovský život. Měla radši otevřený prostor než městské betonové chodníky. Musela však přiznat, že je příjemné bydlet poblíž centra, kam si může pěšky zajít na nákup nebo kávu, kdy se jí zachce.
Častokrát celé dny nemusela sednout do auta. Ještě před deseti lety by si takový život nedokázala ani představit. Na Henrym bylo patrné, že její pocity sdílí. Řídil jejich buick po úzké venkovské silnici a ramena měl odhodlaně nahrbená až k uším. Po desetiletích strávených na cestách po Státech znal snad všechny dálnice. Měl v malíčku i všechny silničky, zatáčky a zkratky.
Judith věřila, že je manžel bezpečně doveze domů. Zabořila se do sedadla a dívala se z okna. Oči se jí zamlžily, takže stromy kolem silnice jí připadaly jako hustý les. Do Conyers jezdila minimálně jednou týdně, ale pokaždé jí připadalo, že objevila něco nového – domek, jehož si do té doby nevšimla, nebo můstek, přes který mnohokrát přejela, ale nikdy mu nevěnovala pozornost. Život byl zkrátka takový. Člověk si neuvědomil, o co všechno přichází, dokud trochu nezmírnil tempo a pořádně se kolem sebe nerozhlédl.
Vraceli se z oslavy výročí svatby, kterou na jejich počest uspořádal jejich syn. Lépe řečeno uspořádala ji jeho manželka, která pro něho byla výkonnou asistentkou, hospodyní, chůvou, kuchařkou a nejspíš i konkubínou v jedné osobě. Když Tom přišel na svět, pro Judith to bylo radostné překvapení. Narodil se i přesto, že jí doktoři tvrdili, že žádné děti mít nebude. Od samého počátku milovala každičkou část jeho tělíčka a přijala ho jako dar, který hodlá opatrovat jako oko v hlavě. Udělala pro něho úplně všechno. Teď mu bylo přes třicet, ale Judith měla pocit, že mu stále musí věnovat veškerou péči. Možná byla příliš konvenční manželkou a příliš oddanou matkou, takže ze syna vychovala muže, který potřebuje – nebo spíš vyžaduje –, aby za něho všechno udělala jeho žena.
Judith se přitom vůči Henrymu nechovala podřízeně. Vzali se v roce 1969, kdy se ženy mohly zajímat i o něco jiného než jenom o to, jak nejlépe připravit dušené maso nebo jak nejlépe odstranit skvrny z koberce. Judith byla od začátku pevně rozhodnutá žít co nejzajímavěji. Pracovala u Toma ve škole jako asistentka učitelů. Přihlásila se jako dobrovolnice v místním útulku pro bezdomovce a pomohla v jejich čtvrti založit spolek pro recyklaci odpadu. Když byl Tom starší, Judith začala pracovat v jedné místní firmě jako účetní. Zapsala se do běžeckého oddílu v jejich církvi a začala trénovat na maraton. Její aktivní životní styl se diametrálně lišil od života její matky, kterou úplně vysála výchova devíti dětí a neustálá dřina na farmě. Někdy nedokázala celý den ani promluvit, jak ji to deprimovalo.
Judith však musela připustit, že v raných dobách se od ostatních dívek nijak nelišila. Bylo jí to trapné, ale také šla studovat na vysokou školu především kvůli tomu, aby si tam našla manžela.
Vyrostla poblíž městečka Scranton v Pensylvánii. Bylo tak malé, že se ani nedalo najít na mapě. Jediní případní ženiši byli farmáři, kteří se o Judith moc nezajímali. Ani se jim nedivila. Zrcadlo neumělo lhát. Byla trochu moc oplácaná, měla příliš velký předkus a plno dalších vad na kráse. Představy místních mužů o ideální manželce rozhodně nesplňovala. Kromě toho měla příšerně pedantského otce, kterého by za tchána žádný rozumný muž nechtěl. Dívka, jež má zuby jako kůň a zadek jako kobyla, a navíc jí příroda nenadělila vlohy k farmaření, za to žádnému nestála.
Judith zkrátka vždycky byla jiná a nezapadala ani do rodiny. Moc četla a nesnášela farmaření. Zvířata ji nepřitahovala ani v dětství. Odmítala se o ně starat a krmit je. Rodiče žádného z jejích sourozenců neposlali studovat. Dva bratři nedokončili ani základní školu a její starší sestra se urychleně vdala a sedm měsíců nato porodila své první dítě. Bylo to trochu předčasně, ale to nikoho netrápilo. Judithina matka se s nedonošeným nemluvnětem nikdy nevyrovnala a celý život o svém prvním vnoučeti prohlašovala, že bylo od narození mohutné. Judithin otec naštěstí brzy pochopil, že druhou dceru si nevezme ani žádný místní prospěchář. Přinejmenším proto, že Judith nikomu žádný prospěch nemohla přinést. Rozhodl, že její nikoli poslední, ale i jedinou šancí je studium teologie.
Když bylo Judith šest let, vlétla jí do oka osina, když běžela za traktorem. Od té doby pořád nosila brýle. Lidé si o ní mysleli, že je intelektuálně založená, ale pravdou byl pravý opak. Sice ráda četla, ale preferovala spíš brakovou než hodnotnou literaturu. Pověst knihomola jí přesto nikdo neodpáral. V jejich kraji se říkalo, že mužští po brýlatých ženských nejedou, takže Judith překvapilo, ba dokonce šokovalo, když na ni první školní den zamrkal jeden asistent.
Domnívala se, že mu něco spadlo do oka, ale když si ji po hodině vzal stranou a pozval ji na sodovku, o jeho úmyslech nebylo pochyb. Mrknutí, jímž ji obdařil, bylo jediným projevem jeho
společenskosti. Henry byl ve skutečnosti velice plachý, ale přesto se časem kupodivu stal vynikajícím obchodním zástupcem jedné likérky. Svou práci vášnivě nenáviděl ještě tři roky poté, co odešel do důchodu.
Podle Judith se Henry dokázal všemu dobře přizpůsobit, protože byl synem plukovníka, který se neustále stěhoval z jednoho místa na druhé. Na každé základně vydržel jenom několik let. Judithin vztah k Henrymu se nedal označit za vášnivou lásku na první pohled – ta přišla až později. Zpočátku ji na něm přitahovalo zkrátka to, že se mu líbí. Pro kobylu ze Scrantonu to byl úplně neznámý zážitek a byla přeochotná dát se dohromady s kýmkoli, kdo o ni projevil zájem.
Henry byl kapitola sama pro sebe. Nebyl ani hezký, ani ošklivý, ani vřelý, ale ani uzavřený. Vlasy nosil pečlivě rozdělené pěšinkou a měl nevýrazný přízvuk. Nejlépe ho vystihovalo označení průměrný. Judith ho právě takhle charakterizovala, když o něm psala starší sestře. Rosa jí odpověděla, ať je ráda, protože na nic lepšího se stejně nezmůže. Možná ji omlouvalo, že tehdy zrovna čekala třetí dítě. Druhé ještě chovala v náručí, takže byla trochu nevyrovnaná. Judith jí však její posměšnou narážku nikdy neodpustila. Ne kvůli sobě, ale kvůli Henrymu. Rosa jistě nepochopila, jak je úžasný, a to jenom proto, že Judith neuměla dobře psát. Henryho charakter se nedal vystihnout obyčejnými slovy. Možná to tak bylo lepší. Rosina zlomyslná poznámka Judith aspoň poskytla důvod zavrhnout rodinu a připoutat se k tomu mrkajícímu, introvertnímu a roztěkanému neznámému.
Henryho plachost na jedné straně a úspěch v obchodě na straně druhé byl jen jedním z mnoha rozporů, jež Judith u svého manžela za roky soužití pozorovala. Bál se výšek, ale už v raném mládí si udělal pilotní zkoušky. Prodával alkohol, ale vůbec nepil. Rád pobýval doma, ale většinu času trávil na cestách. Po každém povýšení se s rodinou stěhoval po Státech, podobně jako v dětství. Jako by se celý život nutil dělat věci, které mu ve skutečnosti jsou proti srsti. Častokrát Judith povídal, že opravdovou radost mu přináší jenom její společnost.
Kolikrát ji za těch čtyřicet let překvapil!
Mrzelo ji, že jejich syn svou manželku nejspíš nijak překvapit nedovede. Když vyrůstal, Henry byl tři týdny v měsíci na cestách. Jeho rodičovství bylo nárazové a nedalo se říct, že by se v něm výrazně projevoval soucit. Následkem toho měl Tom všechny vlastnosti, jež mu otec v průběhu dětství a jinošství předvedl – byl přísný, neústupný a neuměl se ovládat.
Nebylo to zdaleka všechno. Možná to způsobila skutečnost, že Henry své zaměstnání v obchodě vnímal jenom jako povinnost vůči rodině. Anebo to bylo jeho častým pobytem mimo domov? Judith každopádně připadalo, že mezi ním a synem panuje neustálé napětí. Jako by se ho snažil varovat: Nedopusť se stejných chyb jako já. Nenech se polapit prací, kterou nesnášíš. Nesmíš kvůli kusu žvance zapomenout na své přesvědčení. Henry dal synovi jedinou dobrou radu: aby si vybral hodnou ženu. Proč mu toho neřekl víc? Proč na něho byl tak přísný?
Judith nechápala, proč muži na své syny mívají tak vysoké nároky. Možná jenom chtějí, aby jejich potomci uspěli tam, kde se to jim nepovedlo. Když byla Judith poprvé těhotná, obávala se, že bude mít dceru. Celým tělem se jí vždycky nejdřív rozlilo teplo a vzápětí následoval ledový chlad. Co když dopadne stejně jako ona, bude se vymykat normálu a pořád bude odporovat matce i celému světu? Judith chápala, proč si Henry přeje, aby Tom uspěl, byl lepší a dostal všechno, co chce. A ještě něco navíc.
Tom si vybudoval úspěšnou kariéru, ale myška, kterou si vzal za manželku, rodině přinesla velké zklamání. Pokaždé, když se Judith se snachou setkala, měla sto chutí jí říct, ať se narovná, mluví nahlas a proboha živého sebere trochu odvahy. Jedna dobrovolnice v kostele nedávno povídala, že muži se žení se svými matkami. Judith se s ní nehádala, ale kdyby se někdo pokusil naznačit, že se jen trochu podobá své snaše, vehementně by se ohradila. Kdyby se netoužila vidět s vnoučaty, vůbec by se se snachou nestýkala a byla by úplně spokojená.
Do Atlanty se přestěhovali právě kvůli vnoučatům. Oba se vzdali poklidného stáří v Arizoně a ujeli přes tři tisíce kilometrů, aby se usadili v rozpáleném městě plném smogu a gangů a mohli
být nablízku dvěma nejrozmazlenějším a nejnevděčnějším prckům na téhle straně Appalačského pohoří.
Judith se podívala na Henryho. Poklepával prsty do volantu a falešně si cosi pobrukoval. O vnoučatech spolu mluvili výhradně v superlativech. Kdyby spolu hovořili upřímně, možná by si museli přiznat, že je vlastně nemají moc rádi. A co potom? Museli by si připustit, že svůj život převrátili naruby kvůli dvěma dětem, které jí jenom zdravou stravu, přes den musejí chodit spát v přesnou dobu a smějí si hrát jen v určité dny, a to výhradně s podobně zaměřenými dětmi, které mají stejné cíle.
Judith měla dojem, že jediným cílem jejích vnoučat je být středem pozornosti. Připadalo jí, že podobně zaměřených, sobeckých dětí je na každém rohu spousta, ale snacha s ní zásadně nesouhlasila. Zaujetí sebou samým je přece pro mládí typické. Neměl by však každý rodič podobné tendence ve svých dětech tvrdě potlačovat? Prarodiče ovšem do výchovy nemají co mluvit.
Henry i Judith se jenom usmívali, když malý Mark polil dědečkovi kalhoty nepasterovaným džusem a Lilly snědla skoro všechny čokoládové bonbóny, které našla v babiččině kabelce. Připomínala bezdomovkyni, jež si minulý měsíc v ženském domově, kde Judith vypomáhala, dala takovou dávku heroinu, že se počurala. Dokonce se tomu oba zasmáli, jako by to byly jen roztomilé ztřeštěnosti, ze kterých děti brzy vyrostou.
Jenomže vnoučata z ničeho nevyrůstala. Jednomu už bylo devět a druhému sedm let a Judith přestávala věřit, že se z nich jednoho dne stanou zdvořilí a milující dospělí. Obě děti pořád skákaly druhým do řeči a pobíhaly po domě s takovým řevem, že o dva okresy dál vyli všichni psi. Judith nacházela útěchu jedině v tom, že Tom je každou neděli bere do kostela. Samozřejmě si přála, aby její vnoučata žila v křesťanské víře, ale mnohem důležitější pro ni bylo, aby děti chodily do nedělní školy a poslouchaly, co se tam učí. Cti otce svého i matku svou. K druhým se chovej tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě. Nemysli si, že svůj život jenom promarníš, vykašleš se na školu a co nejdřív se nastěhuješ k dědečkovi a babičce.
„Sakra!“ vyjekl Henry, když kolem nich v protisměru prosvištělo auto v takové blízkosti, až se jejich buick rozhoupal. „Mládež,“ zavrčel a oběma rukama pevně sevřel volant.
Jak se Henrymu blížila sedmdesátka, byl čím dál víc mrzutější. Někdy to na něm bylo roztomilé. Jindy si Judith kladla otázku, za jak dlouho začne hrozit pěstí a nadávat na hroznou dnešní mládež. Mládeží nazýval každého mezi čtvrtým a čtyřicátým rokem života. Pokaždé se pořádně rozčílil, když nějakého omladináře nachytal, jak provádí něco, co kdysi dělával sám, ale dnes už mu to věk nebo zdraví nedovolí. Judith se děsila dne, kdy mu odeberou pilotní průkaz. Mohlo se to stát docela brzy, protože při poslední kontrole u kardiologa se ukázalo, že má srdeční arytmii. Mimo jiné i proto se rozhodli na důchod odstěhovat do Arizony, protože tam nebylo nutné odklízet sníh ani sekat trávník.
„Asi bude pršet,“ poznamenala.
Henry natáhl krk, aby se podíval na zamračenou oblohu.
„To se budu moct pustit do té knížky.“
Henry se usmál. K výročí svatby jí věnoval tlustou historickou romanci. Judith mu dala nový chladicí box, aby si ho s sebou mohl brát na golf.
Judith zamžourala na silnici před nimi. Měla by zase zajít k očaři.
Také už jí táhne na sedmdesátku a má dojem, že se jí zrak každým rokem horší. Největší problémy má hlavně za soumraku, kdy vidí vzdálenější předměty rozmazaně. Několikrát zamrkala. Nebyla si jistá, co mají před sebou. Na poslední chvíli otevřela ústa, aby Henryho varovala, ale v tu chvíli už zvíře stálo přímo před nimi.
„Judith!“ vykřikl Henry a napřáhl před manželku ruku, zatímco druhou strhl volant doleva a pokusil se nebohému stvoření vyhnout. Bylo to zvláštní, ale Judith v tu chvíli napadlo, že podobné situace jsou ve filmech vyobrazeny pravdivě. Všechno se najednou zpomalilo a čas se vlekl. Každá vteřina trvala snad celou věčnost. Judith cítila, jak ji do hrudi udeřila Henryho silná paže a do boků se jí zaryl bezpečnostní pás. Když se auto zhouplo, trhla hlavou vzad a uhodila se do ní o dveře. Přední okno prasklo, jak do něj zvíře narazilo, přepadlo na střechu a odtud dozadu na kufr. Judith začala vnímat zvuky, teprve když se vůz otřásl a zastavil. Otočil se na silnici o celých sto osmdesát stupňů. Zaslechla prasknutí a dvojí bouchnutí. Všechno přehlušoval vysoký jekot, který vycházel z jejích vlastních úst. Nejspíš byla v šoku, protože přestala křičet, až když na ni Henry několikrát zařval: „Judith! Judith!“
Henry jí pevně svíral paži, až ji z toho rozbolelo rameno. Pohladila mu hřbet ruky a řekla: „Nic mi není. Jsem v pořádku.“ Brýle měla na nose nakřivo a špatně viděla. Přitiskla si prsty ke
spánku a ucítila mezi nimi lepkavé vlhko. Když odtrhla ruku od hlavy, spatřila na ní krev.
„Byl to asi jelen nebo…“ Henry se zarazil uprostřed věty a přitiskl si ruku na ústa. Tvářil se klidně, ale hrudník se mu prudce zvedal a klesal, jak se snažil popadnout dech. Airbag řidiče praskl a Henry měl obličej pokrytý jemným bílým práškem.
Judith se podívala kupředu a zatajila dech. Celé přední okno bylo postříkané krví, jako by se najednou spustil hrozivý rudý déšť.
Henry strčil do dveří a otevřel je, ale nevystoupil. Judith si sundala brýle, aby si otřela oči. Obě skla měla rozbitá a spodní část pravého bifokálu úplně chyběla. Všimla si, že se brýle chvějí, a uvědomila si, že je to tím, jak se jí třesou ruce. Henry vystoupil z auta. Judith se přinutila opět si brýle nasadit a následovat ho.
Stvoření, které srazili, leželo na silnici a hýbalo nohama. Judith bolela hlava v místě, kde se do ní uhodila o dveře auta. Do očí jí stékala krev. Jistě jen proto jí připadalo, že zvíře – pravděpodobně jelen – má bílé ženské nohy.
„Proboha živého,“ zašeptal Henry. „To je…, Judith, to je…“
Anotace
Bývalá soudní patoložka Sára Lintonová chtěla udělat tlustou čáru za tragickou minulostí. Přestěhovala se a začala pracovat jako lékařka v městské nemocnici. Nějaký čas měla skutečně pocit, že začala nový život – ovšem jen do okamžiku, kdy jí na oddělení přivezli těžce zraněnou ženu. Jakmile Sára zjistí, že pacientka se nestala obětí autonehody, ale neznámého sadistického šílence, začne se její mysl navracet do světa násilí a hrůzy. Kdo a proč té nebohé ženě vyjmul zaživa žebro?Pátrání na místě činu dovede agenta Willa Trenta do podzemní kobky, která je zhmotněním nejhrůznějších představ: na špinavé podlaze stojí krvavé lůžko, stěny pokrývají mučicí přístroje... Vše naznačuje, že Sářina zmasakrovaná pacientka je pouze předzvěstí zrůdného plánu, který se mohl zrodit jedině v naprosto vyšinutém mozku.
Možná vyšinutém, ale v jistém smyslu geniálním. Jak se zdá, pachatel má všechno promyšlené do nejmenších detailů. Zastavit by ho snad mohla bezchybná policejní práce, ale tu bohužel místní vyšetřovatelé neodvádějí. Možná jsou Sára a Will jediní, kdo může zachránit příští oběť... (www.dominoknihy.cz)
Série
~ Triptych ~ Nic nebude jako dřív ~ Genesis ~ Hřbitov nadějí ~ Podlost ~ Kriminálník ~ Démoni ~
Recenze
~ Kriminálník ~
Recenze
~ Kriminálník ~
Žádné komentáře:
Okomentovat
Hlavně slušně :)