Nevyřčené - V poutech

Ztichlým domem provází mě ozvěna,
jak jsme tady mohli spolu být?
S tebou i bez tebe připadám si ztracená,
jak jsme mohli takhle žít?

Ze zdí dýchá na mě minulost,
slyším tvůj smích, když jsi mě objímal.
Místo lásky cítím bezmoc i zlost,
protože jen ty jsi mě opravdu znal.

Pod rukama cítím jen starý prach,
a v myšlenkách vracím se zpět.
S tebou i bez tebe mám zase strach,
připadá mi jako by mi bylo zase pět.

Jsou to jen vzpomínky na nás,
střípky minulosti co se vytratí.
Poprvé odepínám bezpečnostní pás,
co bylo, bylo a tebe mi to nevrátí.

Ztichlým domem provází mě ozvěna,
časů co jsou dávno pryč.
Najednou nepřipadám si tak ztracená,
jen v dlani svírám starý zrezivělý klíč.

K téhle básni mne paradoxně inspirovala kniha, do které bych to vůbec neřekla. Nebo spíše hlavní postava - Will Trent. Kdo tyhle knihy četl, ví, čím si prošel a prochází ve vztahu k ženám. Jak těžké je se odpoutat od někoho, kdo vás opravdu zná do posledního centimetru kůže.