Review: BZRK

Originální název - BZRK (BZRK #1)

Autor - Michael Grant

Počet stran - 336

Vydáno - 2013

Nakladatelství - CooBoo

Recenze

Co když to, co si myslíte, cítíte, není pravda. Co když se vám někdo trochu pohrabal v mozku, přepnul nějaké synapse a tím vlastně řídí to, co děláte? Život se neomezuje jen na to, co vidíme vlastníma očima. To, co je pod povrchem, je někdy mnohem podstatnější. Rozdíl mezi makro a nano je v BZRK jasný.

Noah nikdy nepřemýšlel nad tím, kam až by mohla technologie, především nanotechnologie, zajít. Když pak vidí svého bratra, jak je umístěný v uzamčené cele, blouzní, křičí, nemá žádné tušení, že by za tím vším mohlo být něco víc, než jen zhroucení po návratu z Afghánistánu. Jediným kývnutím na schůzku se ale dostává do něčeho, z čeho není cesty ven. Prvně si myslel, že by se mohl dozvědět víc o tom, co se stalo bratrovi, nakonec však stojí před něčím, co mu úplně změní život. Naopak Sadie ví, co jsou to bioti i nanoboti. Jedni takoví ji vlastně drží při životě. Ale i jí se změní život. Otec i bratr jsou mrtví, ona unikla jen o vlásek a McLureova společnost je teď v jejích rukách. A BZRK se obrátí i na ni. Noah a Sadie mají novou identitu – Keats a Plathová – dva šílení básníci.

Tentokrát neprobíhá boj na viditelných místech. V tomhle světě se to zásadní odehrává uvnitř masa – uvnitř těla. Snovači vás dokáží změnit, dokáží vám vnutit city, které byste jinak necítili. A přestože zakladatel McLureovi společnosti a otec Sadie nikdy neměl v úmyslu svou technologii využívat k boji, stalo se tak. Na jedné straně stojí BZRK a na druhé neškodně vyhlížející AFD – Armstrongovi famózní dárky, za kterými se skrývají bratři. Hříčka přírody, která je rozhodnuta ovládnout svět. Možná, že jejich prvotní záměr není špatný, ale zrůdnost se skrývá v mnoha podobách.

Několik prvních stánek bych nazvala průměrnými. Nicméně vývoj děje, celá zápletka i dialogy byly perfektně propracované. Svět nanotechnologie uvnitř lidských bytostí, svět, o kterém se většině lidí ani nezdá. Všechno mělo logické vysvětlení, všechno do sebe skvěle zapadalo a popisy byly sice jednoduché, ale přesné. Snadno jsem si dokázala představit, jak vypadá biot nebo jak pracuje snovač. Trochu jsem zápasila s několika rovinami, na kterých se děj odehrával, ale jinak to bylo dobře napsané.

Větší problém jsem měla s množstvím postav – jejich jmény a přezdívkami, s neustálým přeskakováním od dialogů „klaďasů“ a „záporáků“ a i v tom, že mi dlouho trvalo, než jsem si je všechny postupně zařadila do správné skupiny lidí. Nicméně oceňuji, že se autor nesnažil z dětí a teenagerů, kteří vlastně v celé knize vystupují, dělat dospělé. Celou dobu mluví tak, jak by se od nich očekávalo. Za mě je to průměrný sci-fi román, ale rozhodně ho doporučuji k přečtení.

„Já jsem ho zastřelila.“ Vyletělo to z ní dřív, než se nadála. Po slovech přišel vzlyk. A tiché slzy. „Jo.“

Po tomhle ani jeden z nich dlouho nevěděl, co říct. Seděli ve tmě a rozpačitě poposedávali na okraji židle a postele.

Nakonec Plathová zívla. „Co kdybych tě poprosila, abys dneska zůstal u mě …myslím jako, co kdybych ti řekla, aby sis lehl ke mně a spal tady? Mohli bysme prostě-„ Zlomil se jí hlas, ztratila řeč. 

„Chceš říct, jestli bysme mohli prostě zůstat spolu, protože jsme oba vyděšení k smrti? A trápíme se? A nemáme nikoho jinýho?“

Přikývla. „Jo. Přesně.“