Review: Moře klidu

Originální název - The Sea of Tranquility

Autor - Katja Millay

Počet stran - 368

Vydáno - 2013

Nakladatelství - Domino

Recenze

Někdy je lepší nic neříkat. Mlčet a doufat, že to nějak přejde, přebolí a zmizí. Anebo že dostanete šanci pomstít svou smrt. Nastya přesně v tohle všechno doufá. Nikomu ale nic neříká, jen mlčí a všechno pozoruje. Když ale vidí Joshe, uvědomuje si, že on má něco co by chtěla. Nakonec je to víc, než v první chvíli tušila.

Nastya Kashnikovova je vlastně dost obyčejná středoškolačka. Jako každá holka má své tajemství, své období vzdoru, ale u ní je to něco víc. Nastya nemluví, obléká se tak, že každého odrazuje jen tím, jak vypadá a se světem komunikuje jen pohledy. Přála by si být neviditelná. Mít kolem sebe silové pole, do kterého by nikdo neměl přístup. Takové, jako má Josh. I když toho kluka nezná, něco na něm je a ona se nemůže zbavit pocitu, že to „něco“ potřebuje. Josh by naopak byl rád, aby si ho Nastya neprohlížela, i když on z ní nemůže spustit oči. Nechápe, co je to za holku. Přijela do jejich města, do jeho školy, nějakým záhadným způsobem zvládla odpálkovat každého, aniž by promluvila. A pak se v noci objeví u něj v garáži.

Pro Joshe i Nastyu je to začátek něčeho nového. Nastya utíká od minulosti, skrývá se za hradbu mlčení a nikoho k sobě nepouští. Josh ve svém životě postupně přišel o každého, koho miloval, až nakonec zůstal sám a myslí si, že je to jeho prokletí – jakmile někoho k sobě pustí víc, zmizí nenávratně pryč. Možná už od začátku cítí, že se mohou vzájemně zachránit, aniž by věděli jak nebo proč. Jedinému Joshovi se Nastya dokáže otevřít a mluvit, i když oba tuší, že mu neříká všechno. Jenže to obě vlastně stačí. Minulosti se ale nedokáží zbavit a sebedestruktivní chování je rozdělí ve chvíli, kdy si připadali oba šťastní. Hledání cesty zpět a hlavně vpřed je pro oba složitější a nakonec je to jen na nich dvou, jestli se s tím vším poperou.

Kniha Moře klidu není obyčejným příběhem o teenagerech. Je to až neuvěřitelně silný příběh o ztrátách, lásce, o hledání smyslu života, síly odpustit, o touze být někdo jiný. Dějové linky jsou prokládány střídavě z Nastyina a Joshova pohledu, střídají se momenty, kdy všechno vypadá nekomplikovaně i chvíle, když jeden nebo druhý bojují za sebe, za sebe navzájem, za možnost být chvíli šťastní. Josh i Nastya jsou na první pohled dospělejší než jejich vrstevníci, ale nijak se to nebije s jejich charakterem, protože to, jací jsou, je výsledkem životních zkoušek, který mi si prošli. Z velké části je Moře klidu o víře, o víře v něco, někoho a v sebe.

Katja Millay dokázala napsat knihu, která překvapí a zasáhne. To je totiž to první, co čtenáře asi napadne. Stačí totiž několik stránek a děj vás vtáhne dovnitř a nepustí. Přestože řeší závažná témata jako smrt, surový nelidský útok na jinou lidskou bytost, ztrátu své osobnosti, s humorem a lehkým sarkasmem ukazuje křehkost duše mladých lidí. Nastya, Josh, ale i dalším postavy jako Drew, Sarah, Clay vás dostanou. Každý totiž může být jako vy. 

Vlastně ani nevím, jak tuhle knihu ohodnotit, protože mám pocit, že ji jen tak z hlavy dostanu. Téma, kterým je protknutý celý příběh ve mně totiž zanechalo stopu. A nejen téma, ale i styl, jakým Katja Millay píše. Po dlouhé době je to kniha, u které, jak pevně doufám, nebude pokračování. Má konec, má zasloužený a všeříkající konec, i když se nejedná o šťastný happy end typu „a žili spolu šťastně až na věky“.

Vytahuju baterku z vrtačky, dávám jí do nabíječky a snažím se zjistit …

„Proč máš tolik pil?“

Řekli byste, že se v šoku prudce otočím, ale je to skoro, jako bych už od prvního dne čekal, že na mě promluví, a jenom jsem uvažoval, co asi řekne. V duchu jsem si procházel hodně variant, ale ani v jedné nebyla otázka, proč mám tolik pil. Nakonec se ale otáčím, protože na ni potřebuju vidět, ovšem je to snad ještě pomaleji než bych chtěl.

„Každá je na něco jiného, na jinou práci, jiný typ dřeva. Je to složité. Kdybych ti je chtěl popsat všechny, byli bychom tu pár hodin.“