RC Review: Hra na lež

Originální název - The Lying Game

Autor - Tess Stimson
Překlad - Klára Šumová

Počet stran - 296

Vydáno - 2014
Nakladatelství - Domino

Recenze

Dvě ženy, dvě dívky a dvě odlišné rodiny, které dělí oceán. Aniž by měl kdokoliv tušení, že jsou propojeni víc, než je běžné. A pak jedna nehoda rozpoutá kolotoč pochybností, strachu, doufání, naděje a touhy po novém startu. Někteří by ale raději zapomněli a vrátili se zpět. Jak se všichni vypořádají s pravdou a chybou, která se stala před patnácti lety?

Harriet má svůj život pevně v rukách. V práci se jí daří, je úspěšná, má milujícího manžela Olivera a čtyři děti a krásný dům na americkém venkově. Jediný mráček na jejím dokonalém životě je vztah s jedinou dcerou Florence. Jsou od sebe tak odlišné, tak jiné a za patnáct let k sobě nenašly cestu. Harri má pocit, jako by selhala, ale jak to, že vztah s mladšími chlapci je tak snadný a přirozený? Když se jí rozezvoní telefon, doufá, že se nic nestalo chlapcům. Protože kdyby se něco dělo, raději by se vypořádávala s Florencinou cukrovkou, než s čímkoliv jiným. V tu chvíli netuší, že život její dcery visí na vlásku a že jediné vyšetření otevře staré vzpomínky na jednu noc, kdy šlápla vedle.

Zoey žije svůj ztřeštěný život v londýnském bytě nad svým krámkem s recyklovanými oděvy. Před lety se vzdala šance být návrhářkou, aby se mohla starat o svou jedinou dceru Nell, ale ničeho nelituje. S Nell si jsou neskutečně blízké, ačkoliv jsou každá jiná. Kdyby nebylo jí, nejspíš by už dávno zkrachovala. A pak je tu i Richard, který je její oporou už osm let a Nell ho miluje jako vlastního otce. Díky Zoeyině roztržitosti trvá dlouho, než si všimnou příchozího dopisu, který všechno změní. A Harrietina návštěva na prahu Zoyeina bytu na sebe nenechá dlouho čekat.

Co obě rodiny pojí je záměna dívek pře patnácti lety. A i když Oliver Harriet prosí, aby počkala, aby jim všem dala čas, než se s tím vyrovnají, Harriet cítí šanci na nový začátek. Konečně by přeci mohla mít takovou dceru, po jaké vždy toužila. Hlavně tak to vnímá Oliver, Florence a nakonec i Zoey. Jenže Harriet je jako uragán a vtrhne do života ostatních a nehledí na následky. Oliver se stále nemůže vyrovnat s tím, že jeho milovaná Florence není jeho biologickou dcerou a Florence cítí, že tohle je konec jakéhokoliv vztahu s matkou. Jenže nesdílí obavu o to, že by se jí Zoey nemusela líbit, ale naopak, že by ji mohla mít raději, než ženu, které říká mami. Nejsnadněji se s celou situací vyrovnává Nell, jenže ta taky není taková dokonalá dívka, jakou si Harriet představovala. Každý se s tím vším zmatkem vyrovnává po svém a Oliver se Zoey zjišťují, že jsou si navzájem oporou. Jako by se znali celý život. A pak stačí jeden krok a všechno se zamotá ještě víc. 

Autorka Tess Stimson píše knihy, které jsou opravdu ze života. Hra na lež se dotýká tématu, o kterém se i u nás mluvilo – záměna dětí v porodnici. Jak těžké je vyrovnat se s pravdou, že patnáct let vychováváte dítě, které není vaše? Jaké to je, dívat se na člověka, který měl být vaší matkou, jak obdivuje své biologické dítě, zatímco vás neustále kritizuje? Ne každý se s pravdou dokáže vyrovnat. Oliver se v jeden okamžik Harriet ptá, zda by byla tak rozhodnutá, bezohledná k citům ostatních, kdyby se jednalo o jednoho z chlapců. A Harriet si s hrůzou uvědomuje, že by se možná zachovala jako Zoey s Oliverem a chtěla počkat, až bude starší.  

V knize se objevuje všechno, co byste čekali, že lidé, kterým se něco takového stane, budou prožívat. Od hrůzy a popírání, přes naději po zklamání. Tess Stimson žádnou z postav neidealizuje. Především proto, že každý se v průběhu života dopouští chyb, větších či menších. Někdy své chyby opakujeme, i když jsme si přísahali, že znovu sebe ani ostatní tomu nevystavíme. Osobně jsem víc sympatizovala se Zoey a Oliverem, ale to hlavně na začátku, pak už se misky vah houpaly z jedné strany na druhou. Konec, s jakým autorka přišla, jsem nečekala, ale bylo to opravdu skutečné. Možná, že jsem podvědomě doufala ve šťastný konec. Ale život někdy udělá rozhodnutí za nás, a pak už je jen na nás, jak se k tomu postavíme.

Hru na lež jsem četla jedním dechem. Autorka mě opět nezklamala a znovu ukázala, že umí psát knihy ze života, o tématech, která bolí, ale nedělá z nich uplakané příběhy. Neidealizuje postavy, nedělá z jedné hrdinu a z druhé záporáka. Donutí vás je milovat i nesnášet zároveň, a přitom si společně s nimi uvědomujete, že přesně takový je život. Ani bílý ani černý. 

„Takže ty sis myslela, že všechno bude v pohodě?“ zopakoval a hlas se mu třásl zuřivostí. „Jak tě mohlo napadnout, že by to ještě někdy mohlo být v pohodě?

„Ty nic nechápeš,“ namítala Harriet. „Určitě všechno dobře dopadne! Bude to v pořádku! Tak jsi to přece chtěl, ne?“

„Já jsem po tobě chtěl, abys tu věc nechala být. Chtěl jsem po tobě, abys mě poslechla. Jenomže jak vidím, moje přání tady nikoho nezajímají. Tebe zajímalo jenom to, co sis přála ty!“

Za poskytnutý recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino.