Review: Čísla "Na útěku"

ČÍSLA „Na útěku“ – NUMBERS „Time to Run“

Autor – Rachel Ward

Počet stran - 316

Vydáno – 08/2011

Nakladatelství - Egmont

Anotace

Jem už od malička vidí v očích lidí čísla. Co ta čísla vlastně znamenají, pochopí v den matčiny smrti – jsou to data, dny, kdy lidé, kterým se dívá do očí, zemřou. Život je pro Jem těžký, dokud nepotká kluka, kterému říkají Spider. Svět je náhle mnohem krásnější. Ale cestou do Londýna Jem pozná, že se blíží veliké neštěstí, které navždy otřese jejich životy… Od chvíle, kdy zemřela její matka, Jem věděla o číslech. Věděla o nich už mnohem dřív, vlastně odmalička. Když se podívala někomu do očí, registrovala v nich číslo. Ale jeho význam zjistila v den, kdy její matka zemřela na předávkování drogami. Číslo znamenalo datum úmrtí. Jem prožívala těžké dětství. Stěhovala se od jedné pěstounky k druhé a všude si připadala jako cizinec. Nejraději se toulala sama a tak tomu bylo i v okamžiku, kdy potkává kluka, jemuž přezdívají Pavouk. Náhodné setkání jí změní život. Nachází někoho opravdu blízkého a svět se rázem stává snesitelnější. Společně se potulují kolem jednoho z londýnských kanálů, klábosí o všem možném a pomalu se sbližují. Na jednom z výletů do města se stanou svědky tragického neštěstí, které Jem předem předpoví. Oni sami katastrofě uniknou, ale ta je jen začátkem událostí, které navždy otřesou jejich životy.

Recenze

K ději se vyjadřovat nebudu, protože popravdě, se v celé knížce prakticky nic neděje. Nejde o to, že by nebylo co říct, zápletka je docela originální, ale celkově mi to nesedlo. Nejen že jsem se špatně orientovala v tom co postavy říkají, ale měla jsem pocit, že děj stagnuje na místě, i když se Jem a Terry pohybovali.

Jediná postava u které jsem měla pocit, že je „normální“ byla Val, babička Pavouka. Jem jenom kňourá jak nechce tohle, nebo támhle to, chová se jako rozmazlené děcko. A její mluva? No, nezlobte se na mě, ale takhle přece ani dnešní patnáctileté děti nemluví. Chápu, že se autorka snažila o navození dojmu – opuštěné dítě, přehazované z jedné pěstounské péče do druhé, a k tomu všemu vidí to, co vidí, ale vulgarita je podle mě to poslední, co takový pocit dokáže navodit.

Ani popis prostředí mi neseděl. Nemám ráda zbytečné popisy, ale tady dost chyběl. Když se Jem zmíní, že jí je oblečení od Britney velké, až teprve tehdy jsem si mohla udělat představu jak vlastně vypadala.

Na tuhle knihu jsem se moc těšila a hodně mě zklamalo, že se mi nelíbila. Bohužel ani posledních pár stránek, které byly osobité a líbily se mi, celkový dojem nezachránily. Nechci od přečtení odrazovat, každému se líbí něco jiného, ale já bych ji znovu nečetla.

Oproti tomu, druhý díl se mi líbí víc.

„Ne, je prima vo tom mluvit. Smrt je normální, nevim, proč s tim všichni tolik nadělaj. Všichni s tim musíme počítat. Většina lidí, se kterejma mluvíš, někoho ztratila, ale nikdo vo tom nemluví.“ R. Ward