Rozhovor: Taylor Stevens

Pevně věřím, že vám autorku, se kterou jsem měla možnost udělat rozhovor nemusím představovat. Přinejmenším její knihy si získaly určitě spoustu příznivců. Nicméně, Taylor Stevens u nás v nakladatelství Knižní klub právě vyšla druhá kniha s názvem "Neviňátko" z plánované trilogie. A určitě stojí za to, se podívat, odkud čerpala inspiraci k psaní tak poutavých příběhů.

Taylor Stevens

Taylor, děkuji, že jste byla ochotna udělat rozhovor pro české a slovenské čtenáře. Minulý rok jste odpovídala na čtenářské dotazy na stánkách bux.cz. Nicméně, vaše druhá kniha „Neviňátko“ tady právě vyšla a pro některé čtenáře jste nová.
Můžete nám tedy říct něco o svém životě? Odkud jste a kdy jste začala psát?

Moje minulost je, možná, pro spisovatele neobvyklá. Vyrostla a narodila jsem se do Božích dětí, mezinárodního apokalyptického náboženského kultu, který začal v Kalifornii. Věřili, že vzdělávání po šesté třídě (mezi 11 a 12 rokem)by bylo ztrátou času, nepovolovali ani televizi nebo knihy z „venku“. Vyrůstala jsem v dětské práci. Namísto školní docházky jsem většinu let, kdy jsem byla dítě a teenager trávila žebráním v ulicích města pro vůdce kultu, nebo péčí o spoustu mladších dětí v komunitě, praním prádla a vařením jídla pro stovky členů najednou. Moje zkušenost nebyla ojedinělá, protože to bylo tak, že se většina dětí narodila přímo do Božích dětí/Mezinárodní rodiny která v té době s námi tak zacházela.

Během vyrůstání jsem četla hodně, ale moje možnosti byly omezeny na spisy vůdců kultu, které byly strašně nudné a prostoduché, „King James“ verze Bible, a velice málo vybraných knih mimo komunitu. Romány a jiné formy beletrie byly striktně zapovězeny.

Jako dospělá, konečně volná od kultu, jsem mohla číst cokoliv, co jsem chtěla, jsem objevila Roberta Ludluma. Čtení příběhů s Jasonem Bournem mě přimělo chtít taky napsat dobrodružný příběh. Bylo mi asi 32 nebo 33 (občas ztrácím pojem o čase) a byla jsem doma se dvěma velmi malými dětmi. Moje cesta k psaní začala asi nějak takhle: „Napíšu knihu. Bude to beletrie a bude se odehrávat v Africe. Neměla jsem vzdělání nebo literární zkušenost, ale žila jsem na několika místech „mimo mapu“ a chtěla jsem o nich psát. Koupila jsem si několik použitých rádců, které se staly mou Biblí. Pracovala jsem skoro každý den na mém starém laptopu, který byl svědkem tří kontinentů.

Máte nějaký rituál před nebo v průběhu psaní?

Promarním SPOUSTU času předtím, než začnu psát. Musela jsem akceptovat, že je to moje cesta, jak nechat věci, které mne obírají o emocionální energii, odejít a dostat se do psychického stavu ve kterém jsem schopna soustředit se na vyprávění. 

Hlavní postava Vanessa je neobyčejná.  Jak dlouho jste ji tvořila?

Celý koncept se tak nějak pomalu vyvinul. Žila jsem v Rovníkové Guinei něco málo přes dva roky a několik měsíců jsem také strávila v Kamerunu, takže jsem byla seznámena s místní lokalitou. Před napsáním „Lovkyně informací“, můj prvotní motiv, ještě před tím, než jsem měla hlavní postavy nebo zápletku, nebo jakoukoliv představu co bych opravdu chtěla napsat, bylo přiblížit tuto malou zemičku čtenářům, kteří by nemuseli mít šanci se tam někdy podívat. Pouze s lokací, potřebovala jsem způsob jak ukázat zkušenosti z života zde, které by dávaly smysl, aniž by se z toho stal cestovní průvodce. Michael Munroe (postava se celým jménem jmenuje Vanessa Michael Munroe), chameleón a predátor, žena se svou vlastní stupnicí morálky a se spravedlností „bez-rukojmích“ postupně ožívala v důsledku vhození do náročného prostředí. Příběh „Neviňátka“ je volně založen na mém životě a životě mých přátel v kultu, kde jsme vyrostli. Vše, co se děje v příběhu je beletrizovaný popis něčeho, co se stalo v reálném životě.

Kdybyste měla šanci si popovídat s kýmkoliv z minulosti, kdo by to byl? Co byste mu/jí řekla?

Já opravdu, upřímně, nemám tušení!

Vím, že se nedíváte na televizi, takže co ráda děláte kromě psaní?

Je smutné, že právě teď nemám vůbec čas na koníčky. Pro mě je to cestování a možnost brát své děti se mnou, to je něco co si užívám. Chci, aby zažili spoustu kultur a míst. Také si užívám posezení s přáteli a dohánění nad sklenkou vína (dvěma nebo třemi). Jsem introvert, takže tiché a klidné věci jsou pro mě víc než cokoliv hlučného se spoustou lidí.

Jak jste pokročila s lekcemi violoncella?

Když jsem začala, rozhodla jsem se, že to na rok zkusím. Takže jsem začala brát lekce a cvičila skoro každý den a bylo to skvělé! Nakonec skoro ve čtyřiceti jsem se učila na hudební nástroj. Ale potom kvůli nějakým změnám v životě, bylo velice obtížné ušetřit čas, cvičení se stávalo větší fuškou a cvičila jsem méně a méně. Takže než změnit tento krásný zážitek v něco nepříjemného, přestala jsem hrát a odložila cello stranou na dobu, než bude v mém životě méně stresu. Možná to zkusím zase za pár let, nebo objevím něco, co budu chtít místo toho zkusit. Ať tak či onak, jsem ráda za ty roky, protože jsem měla sny a objevila jsem cestu jak zkusit něco, co jsem chtěla dělat hodně dlouhou dobu.

Jako autorka thrillerů, jaký druh knih ráda čtete?

Ráda čtu věci, které mě rozesmějí. Jako příklad, miluji Christopher Moore a Carl Hiaasen.

Jakou knihu právě čtete?

Ještě jsem nezačala, ale kniha „Angel City“ od autora Johna Steeleho je na mém nočním stolku. On a já budeme letos v létě dělat společnou akci, tak si chci přečíst jeho poslední knihu.

Děkuji moc za rozhovor. A nakonec, co byste vzkázala čtenářům?

Strašně moc děkuji za to, že čtete mou práci. Čas je to nejcennější, co každý člověk má a já jsem poctěna a oceňuji, že máte pocit, že moje práce má takovou hodnotu, abyste s ní svůj čas trávili. Také jsem ráda ve spojení se čtenáři a pro ty, kteří čtou v angličtině, pravidelně píši o svém životě a o všem co znám o vydavatelském odvětví. Způsob, jak se se mnou spojit je na: www.taylorstevensooks.com/connect.php 

Ještě jednou děkuji autorce za rozhovor a pokud jste od Taylor Stevens nic nečetli, neváhejte si Lovkyni informací a Neviňátko přečíst. A pokud jste zdatní v angličtině, 4. června vychází třetí díl s názvem The Doll.