Dnešní ukázka je z knihy Nad propastí
1
Bylo to po třech letech poprvé, co mi někdo v zoufalství zavolal uprostřed noci.
Tisíc dní jsem zanedbával praxi a teď tohle! Prudce jsem se ve tmě posadil, ospalými prsty sevřel sluchátko a napůl spící a s roztřeseným žaludkem, ale připravený k činu, nachystal jsem si profesionální uklidňující hlas, ačkoli můj mozek stále ještě hledal záchytný bod, aby se s jeho pomocí vyšvihl k plnému vědomí.
Snadno, skoro automaticky jsem na sebe opět vzal zanedbávanou roli.
Robin na druhé straně postele se pohnula. I ji telefon probudil.
Krajkovím záclon jí na obličej dopadalo světlo hvězdami posetého nebe, dokonalé rysy měla naprosto uvolněné.
„Kdo je to, Alexi?“
„Zatím spojovatelka.“
„Co se děje?“
„Ještě nevím. Spi dál, brouku, půjdu s tím do knihovny.“
Tázavě se na mne podívala a pak se ode mne otočila na bok do bezpečí pokrývky. Hodil jsem na sebe župan a vyšel z ložnice. Po rozsvícení jsem chvíli mžoural, pak jsem našel kus papíru a tužku a znovu jsem se spojovatelce ohlásil.
„Už jsem tu.“
„Pane doktore, vypadá to na intenzívní volání o pomoc. Ten člověk špatně dýchá a mluví nesrozumitelně. Několikrát jsem se ho musela ptát na jméno, než pochopil, co chci, a pak na mě ječel – nejsem si jistá, jestli jsem mu dobře rozuměla – znělo to jako Jimmy Catmus nebo Cadmus.“
„Jamey Cadmus!“ Jakmile jsem to jméno vyslovil, úplně jsem procitl, jako by mě kouzelným proutkem probudil. Nad událostmi téměř pět let zapomenutými se rozsvítilo a já je zase viděl jako včera.
Na Jameyho člověk nemohl jen tak zapomenout.
„Dejte mi ho,“ řekl jsem.
V telefonu to zapraskalo.
„Haló, Jamey?“
Ticho.
„Jamey? Tady je Alex Delaware.“
Napadlo mě, jestli nás vůbec spojili.
„Jamey?“
Nic, pak tiché zasténání a namáhavé, rychlé oddychování.
„Jamey, odkud voláš?“
Zašeptal přiškrceně: „Pomozte mi!“
„Samosebou, Jamey, jsem tu přece od toho, abych ti pomohl. Co se stalo?“
„Pomozte mi, abych se nerozpadl. Zůstal pohromadě. Pohromadě. Všechno… se to ve mně rozpadá. Páchne to. Páchnoucí maso za celý rok… všechno se rozpadá a páchne… trhají to, obracejí v tom nůž.“
Měl jsem v paměti jeho obraz tak, jak jsem jej viděl naposledy: vážného prepubescenta s modrýma očima, mléčnou pletí a s lesknoucí se kšticí černých vlasů. Dvanáctiletý chlapec. Ale hlas v telefonu, to byl baryton plný utrpení, bezesporu dospělý. Protiklad vizuálního dojmu v mých představách a sluchového vjemu byl groteskní a zneklidňující – jako by slova dospělého muže byla podvržena dvanáctiletému dítěti.
„Klid, Jamey, všechno bude v pořádku.“ Dával jsem si záležet na tom, abych mluvil laskavě. „Kde jsi teď?“
Zase ticho, pak náhlý výbuch zmatených slov, staccatových jako palba kulometu a podivně nesouvislých: „Přestaňte s tím! Pořád jen ty smradlavosti. Slyším, jak z vás lži vyrážejí jako z chlopní, z tepen…peří nočních ptáků… Já jsem tak… Mlčte už! Už jsem toho slyšel dost! Tma zasmrádá… masturbující manažér…“
Slovní změť.
Lapání po dechu a hlas se ztrácí.
„Já jsem tady, Jamey, nezavěšuj. Jsem s tebou.“ Když neodpovídal, pokračoval jsem: „Tys něco vzal?“
„Doktor Delaware?“ řekl náhle naprosto klidně, překvapený mým hlasem.
„Ano. Kde jsi, Jamey?“
„Dlouho jsme se neviděli,“ řekl smutně.
„Dlouho, Jamey. Jsem rád, že tě zase slyším.“
Bez odpovědi.
„Jamey, já ti chci pomoct, ale musím vědět, co se stalo. Prosím tě, pověz mi, kde teď jsi.“
Ticho. A nepříjemně se protahovalo.
„Ty sis něco vzal? Ublížil sis nějak?“
„Jsem v pekelným svrabu, pane doktore. Zvony z pekla. Skleněný kaňon.“
„Pověz mi o něm! Kde je ten kaňon?“
„To přece víte! Řekli vám to! Mně to povídají pořád. Rokle – zasraná rokle – sklo a ocelový pach.“
„Ale kde, Jamey?“ řekl jsem tiše. „Řekni mi to přesně.“
Dech se mu zrychloval a byl čím dál hlasitější.
„Jamey!“
Náhle vykřikl jako poraněný a začal šeptat plný bolesti.
„Auvej! Zem tam páchne… nasáklá šarlatem… otvírá pusu… Peří odporně páchne… Tak mi to říkají… lháři smradlaví!“
Snažil jsem se jej přerušit, ale on se definitivně octl ve své vlastní hrůze. Vyděšeným šeptem vedl těkavý rozhovor s hlasy přicházejícími z jeho hlavy, namítal, přemlouval, proklínal démony hrozící, že jej pohltí, až jeho kletby přešly v třeštící děs a bezmocné vzlyky. Neschopen zarazit vodopád halucinací, čekal jsem s tlukoucím srdcem, až skončí, a třásl se, ačkoli v místnosti bylo teplo.
Konečně se mu hlas ztratil v řečišti sajících vzdechů. Využil jsem ticha a pokusil se ho přivést ho zpět k vědomí.
„Kde je ten skleněný kaňon? Řekni mi to přesně, Jamey.“
„Sklo a ocel a kilometry potrubí… Serpentina… Gumoví hadi a gumové zdi…“ Zase dýchal zrychleně. „Odporní bílí zombíci – mlátí se o stěny… hra s jehlami…“
Chvilku mi trvalo, než jsem to vstřebal.
„Jsi někde v nemocnici?“
Dutě se zasmál a hlas, jímž promluvil, budil děs. „Říkají tomu tak.“
„V které?“
„Canyon Oaks.“
O tom místě jsem slyšel: malá soukromá psychiatrická klinika, velice drahá. V tu chvíli se mi ulevilo. Aspoň že se nepředávkoval někde na ulici!
„Jak jsi tam dlouho?“
Otázku ignoroval a začal opět vzlykat.
„Zabíjejí mě tou lží, pane doktore! Naprogramovali si to a laserem trhají měkké tkáně! Rozpolcují mozkovou kůru, sají mízní šťávy, napadají bezbranné buňky – smraďoši!“
„Kdo, Jamey?“
„Oni přece… požírači masa… bílí zombíci… vylézají oživlí z vysokého vodopádu hoven… zadělaná pera… podělaní ptáci… z hnilobného masa… Pomozte mi, pane doktore… přileťte sem, pomozte, abych zůstal pohromadě… sneste se sem! Vysajte mě na jinou planetu… na čistou…“
„Jamey, já ti přece chci pomoct…“
Ale než jsem mohl dokončit větu, už zase blábolil, šeptem jako v agonii, jako by se vařil zaživa. Přitáhl jsem si župan a snažil jsem se vymyslet, co bych měl správného říct, až se zase vrátí do reality. Potlačil jsem pocit bezmocnosti a soustředil se na to málo, co jsem mohl udělat: sledovat jeho halucinace, přijmout je, vyjít z nich a uklidnit jej. Nejdůležitější ze všeho bylo udržet ho na lince, aby nezavěsil, aby ke mně neztratil důvěru. Ať to trvá sebe déle.
Byl to dobrý plán, jediný rozumný v dané situaci, ale nedočkal jsem se možnosti ho použít.
Šepot se zvedal, jako by reagoval na nějaký blížící se, padající předmět, neviděný, ale otáčející se vytrvale ve zvukových vlnách sirény, hlásící akutní nebezpečí leteckého náletu. A na vrcholu této spirály lkavé zanaříkání a po něm výkřik amputovaný cvaknutím, jak bylo spojení přerušeno.
Anotace
Alexu Delawareovi zavolá v noci bývalý pacient, nyní asi sedmnáctiletý Jamey Cadmus. Chlapec mluví nesouvisle, je v hluboké depresi a pravděpodobně i pod vlivem drog. Naštěstí v kratičkém okamžiku jasné mysli Alexovi sdělí, kde je, a znepokojený lékař se okamžitě vydává za ním na psychiatrickou kliniku. Přijíždí ale pozdě, protože zjistí jen to, že Jamey právě uprchl.Vzápětí je proti Jameymu vzneseno obvinění ze šesti brutálních vražd, které otřásly celým Los Angeles. Chlapcovi zámožní rodiče najmou špičkového advokáta, jenž hodlá postavit obhajobu na faktu, že je Jamey schizofrenik a neodpovídá za své činy. Delaware však s takovouto diagnózou nesouhlasí a snaží se najít pravdu, přestože proti němu stojí renomovaný právník, všeobecné mínění – a především mocná Jameyova rodina. Postupně se dostává do propletence událostí a četných zvratů, na jejichž konci dospěje k šokujícímu zjištění o pozadí celého případu.(www.dominoknihy.cz)
Série
~ Svědkyně ~ Krevní test ~ Nad propastí ~ Moje druhé já ~ Sebeobrana ~Monstrum ~ Doktor Smrt ~ Z masa a kostí ~ Kniha vražd ~ Ledové srdce ~ Terapie ~ Spasitel ~ Únos ~ Posedlost ~ Impuls ~ Kosti ~ Důkaz ~ Klam ~ Záhada ~ Oběti ~ Vina ~
Žádné komentáře:
Okomentovat
Hlavně slušně :)