Review: Vraní dívka

Originální název - Kråkflickan (Victoria Bergmans svaghet #1)

Autor - Erik Axl Sund

Počet stran - 328

Vydáno - 2014

Nakladatelství - Knižní klub

Recenze

V každém z nás se skrývá víc, než je na první pohled patrné. Někdo ukrývá tajemství, hříchy, vinu, vzpomínky, o kterých ani sám netuší. A pak se zlo dostane na povrch. Jediným okamžikem rozpoutá zastavitelnou smyčku minulosti, přítomnosti, bez možnosti vykročit z kruhu a začít žít. Zlo druhých páchaných na nás samotných v nás probouzí to nejhorší. Zlo, které bylo vykonáno na Vraní dívce se probudilo k životu a nejde zastavit.

Ve Stockholmu je nalezeno mrtvé tělo chlapce. Záhadně zachovalé se stopami neskutečného týrání, a co víc, zdá se, že chlapec žil déle, než by kdokoliv předpokládal. Podle patologa je to až neuvěřitelné, že by takové množství ran mohl vydržet. Vypadá jako boxer, který schytává rány, které nestačí vykrývat. Jako by se na něm vyřádil netvor. Jeanette Kihlberg je bezradná. K vyřešení vraždy nevedou žádné stopy. Když se objeví další tělo, pořád tápe. Další neznámý chlapec, nikdo ho nepohřešuje a státní zástupce opět ukazuje svou zatvrzelost. Jen proto, že je Jeanette žena, hatí všechny její pokusy.

Jeanette ví, že jsou případy propojené. Na veřejnost se nedostalo tolik informací, aby mohl vraždy někdo kopírovat. Jaká stvůra by dokázala týrat malého chlapce, vykastrovat ho a pak ho někde odložit tak, aby ho policie objevila? Je jí jasné, že kdyby se jednalo o švédské chlapce, vrchní komisař i státní zástupce by jí poskytli podporu, jenže takhle?

Sofia Zetterlund se potýká s problémy druhých. Jako psycholožka je zvyklá vyslechnout a pomoci. Její pacienti jsou rozliční, ale jí se z hlavy nedaří dostat hlas Victorie Bergman. Jako by jí její vyprávění provázelo a pronásledovalo. Vyprávění, které nedává smysl. Vyprávění, které si musí nahrávat, protože se po sezeních přistihla, že si vlastně nic nepamatuje, jako by jí hlas Victorie uvrhl do tranzu a Sofie se z něj těžko dostává do provozuschopného stavu. A pak je oslovena, aby pomohla s případem chlapce z Afriky, Samuela Bai. To v Sofii otevírá dávno ukryté vzpomínky na hrůzy, které zažila v Sierra Leone. Jako by to toho nebylo málo, má vyslechnout obviněného pedofila Karla Lundströma. Muže, jež její život spojí s vyšetřováním vedeném Jeanette.

Román Vraní dívka ukazuje přímo a bez přikrášlování nebo obcházení hrůzy, které se dějí za zavřenými dveřmi. Strach a pocit viny, který mají oběti zneužívání. Přesvědčení tyranů, že nedělají nic špatného, že tohle všechno je přirozené „Chyba je v dnešní společnosti. Vaše morálka je pošpiněná. Pud je prastará věc. Slovo Boží nijak nezakazuje krvesmilstvo. Všichni muži mají stejné pudy jako já, prastarou žádost, která je spojená s pohlavím.“ To všechno ovlivňuje oběti. Vraní dívka je postavou, která se nenápadně objevuje a zase mizí v průběhu příběhu a náznaky propojuje vyprávění několika postav a spojuje je v jedno.

Pokud čekáte klasický severský thriller, musím vás zklamat. Nic takového nenajdete. Autorské dvojici Jerker Eriksson a Håkan Axlander Sundquist, která se ukrývá pod pseudonymem Erik Axl Sund se podařilo napsat silný, syrový a drsný příběh o tom, co z nás dělá lidskou bytost a jak snadné je stát se někým jiným. Prstem ukazují na nezájem a přehlížení jasných znaků zneužívání. Pokřivené vnímání světa v důsledku výchovy. Nezastavují se na povrchu, ale jdou do hloubky. Vraní dívka nakonec totiž není jen pouhou obětí.

Osobně jsem se knihy trochu bála hned z několika důvodů. Zaprvé, nemám ráda severskou literaturu – stylově mi jednoduše nesedla, zadruhé je to kniha, o které se hodně mluví, a zatřetí, četla jsem už toho tolik, že jsem měla pocit, že to bude jen další „normální“ thriller. Takže jsem byla ve výsledku velice příjemně překvapená. Určitě bych knihu spíše přirovnala k americké tvorbě. Směle se může postavit vedle takových autorů jako je Karin Slaughter nebo Mo Hayder. I díky tomu mne překvapilo, že zrovna Vraní dívka vyvolala takové pobouření. O takovém tématu psala právě třeba Mo Hayder a nemyslím si, že by to provázely takové vášně. No a nakonec, o normálnosti se tady opravdu mluvit nedá.

Chápu, že zločiny na dětech vyvolávají pobouření, ale je to pořád to samé. A hlavně, není to nic vymyšleného, takže je jen dobře (podle mého názoru), že se i o tom píše. Autoři propojili případy zneužívání vlastními rodiči s následky, které si oběť nese s sebou celý život s následky, které na dětech zanechalo válečné prostředí v Sierra Leone. Nenásilně spojili nespojitelné a zaměřili se především na psychiku a lidskost, nebo její absenci v dnešní společnosti. Na mě kniha velice silně zapůsobila a obsahovala několik myšlenek, které jsem si zapsala.

Jizvy jsou však uzavřené uvnitř, hluboko v hrudním koši, a projevují se jen tu a tam jako pulsující bolest. Vědomí, jako moc dokáže jeden člověk ublížit druhému, se změní v krunýř, kterým nedokáže nikdo proniknout. A ze kterého se nikdo nedostane ven.