Rozhovor: Rebecca Coleman

Opět pro Vás mám rozhovor s autorkou knihy, kterou jsem nedávno četla. Byla to kniha Království nevinnosti, která momentálně vyšla na našem trhu. Její autorka, Rebecca Coleman byla ochotna odpovědět mi na několik otázek. 

Dobrý den Rebecco, nejprve mi dovolte, abych Vám poděkovala za ochotu udělat tento rozhovor. Jak víte, Váš román Království nevinnosti právě vyšel na českém trhu. Takže, mohla byste nám říci něco o sobě a kdy jste začala psát?

Ano, vím a jsem velice nadšena, že byla moje kniha přeložena do češtiny. Vážně jsem začala psát v roce 2003 a pracovala jsem na tom opravdu tvrdě, učila se z kritiky a snažila se být lepší a lepší. Bylo to těžké, protože jsem v té době měla tři malé děti – teď mám čtyři – , takže tam nebylo moc tichých chvil. Ale uděláte si čas na věci které rádi děláte, a když jsem začala psát Království nevinnosti, zamilovala jsem se do příběhu a chtěla jsem na něm neustále pracovat.

Abych byla upřímná, hlavní téma Království nevinnosti je dost kontroverzní, drsné. Co Vás vedlo k napsání takovéto knihy?

Ve Spojených státech slýcháme několikrát ročně zprávy o učitelkách, které mají poměr se studenty. Lidé jsou vždy šokováni, i když se to děje celou dobu. Zdá se to nemožné pochopit, co si žena musí myslet, když to dělá. Cítila jsem to stejně. Tak jsem se zeptala sama sebe, „Proč pro všechno na světe by žena riskovala všechno poměrem s s dospívajícím chlapcem“? a snažila se vžít do její mysli. Nemyslím si, že by to omlouvalo její chování, ale pomáhá to pochopit, pro by to někdo mohl udělat.

Děj je protínám Judyiným dětstvím v Německu. Tyto kapitoly se ukázaly jako zásadní. Jak těžké bylo napsat to tak, aby to nerozbilo celý příběh?

Nejtěžší bylo napsat to způsobem který by neomlouval Judyino chování. Chtěla jsem ukázat, že i když byla dítě trápila se, ale nenechat čtenáře myslet si že jim říkám: „Oh, měli byste litovat tuhle ubohou dívku.“. Protože zkušenosti, které máme z dětství mají vliv na dospělé, kterými se staneme, ale to neznamená, že nejsme zodpovědní za naše chování jen proto, že se v našem dětství stalo něco smutného nebo děsivého. Cítila jsem, že kdybych neukázala Judyino dětství, její chování v dospělosti by nedávalo smysl.

Četla jsem, že jste žila v Německu ve stejném věku jako Judy. Jak si pamatujete na tu dobu?

Ano, žila jsem tak v polovině osmdesátých let, když mi bylo osm. Použila jsem mnoho ze svých dojmů a vzpomínek na to jaké to bylo v Německu, přesně jak jsem napsala v Království nevinnosti. Stejně jako Judy mě můj otec poslal do vesnické školy, ne jako většinu amerických dětí, kteří chodili do americké nebo do školy na vojenské základně. Vzpomínám si, že jsem se cítila velice sama a plachá kvůli jazykové bariéře, ale také jsem byla okouzlena všemi zvláštními věcmi v Německu. Byla jsem tam během Vánoc a bylo to naprosto kouzelné. I když jsem byla malá, pamatuji si to všechno velice dobře.

Jaké byly reakce na Vaši knihu v Americe?

Názory byly velice rozdílné, jak jsem očekávala, že budou. Mnoho lidí si zamilovalo ten příběh a dali mi skvělé recenze. Mám pár zpráv od mužů, kteří měli poměr se svými učitelkami, což bylo opravdu zajímavé. A pak tu byli jiní, kteří byli velmi uraženi nebo šokování příběhem a cítili, jako bych obhajovala Judyino chování, což jsem samozřejmě nedělala. Myslím tím, když člověk píše příběh o vraždě, neznamená to, že obhajuje vraždu. Je to jen příběh. Ale Američané jsou zvláštní pokud jde o příběhy, ve kterých je sex. Buď je milují, nebo se chovají jako by končil svět.

Judy je komplikovaná postava, co pro Vás znamená? Odráží nějakou osobní zkušenost? (Například o Waldorfské škole)

Můj syn chodil do Waldorfské školy když mu byly čtyři roky, a když jsem ho přihlásila, předpokládala jsem, že to pro něho bude pohádkové prostředí, to ideální místo pro dětství. Ale pak ho jeho učitel neměl rád a špatně s ním zacházel, což mně ohromilo. Vůbec to nebylo to, co jsem očekávala. Potom jsem to zkoumala více a zjistila jsem, že ve Waldorfské filozofii jsou například šikanované děti považovány za někoho, kdo si to zaslouží, protože to musí být jejich „karma“ za to, že udělali něco špatného v minulém životě. Ale vždy jsem byla fascinována Waldorfskými školami a chtěla jsem ukázat tu fantazii a očarování, ale také bezohlednost a temnotu. Myslím, že je to přesně to, co Judy představuje – tyto vlastnosti existující v jedné osobě.

Vaše další kniha Heaven Should Fall je dostupná pouze v angličtině, ale co byste řekla o tomto příběhu?

Brzy bude i ve francouzštině. Je to o americké rodině, která je zdrcena, když se jejich syn vrátí z války v Afghánistánu s posttraumatickou stresovou poruchou – má emocionální zranění ze zkušeností, které prožil jako voják. Někteří členové jeho rodiny jsou extrémisté – ten typ, který skladuje ve sklepě potraviny a zbraně a chtějí se bouřit proti vládě. Je to výbušná směs, kdy se synovy emocionální problémy vymknou kontrole a rodina, která je prvotně naštvaná na vládu.

Věřím, že Království nevinnosti bude úspěšné, tak doufejme, že se dočkáme překladu i druhé knihy.

Děkuji. Bylo by to skvělé. Ráda bych měla možnost navštívit Českou republiku. Architektura a historie je úžasná.

Vsadím se, že by čtenáři rádi věděli, co Vy osobně ráda čtete. Kdo je Váš oblíbený autor?

Miluji Margaret Atwood a jako dospívající jsem přečetla všechno, co napsala. A mám ráda literární knihy od Stephena Kinga – jeho novela „Apt Pupil“ měla na mě velký vliv při psaní Království nevinnosti. A „The Stolen Child“ od Keith Donohue.

Jako knihu právě čtete?

Čtu „Game of Thrones“ od George R.R. Martina. To je pravděpodobně také v češtině, že? Skoro nikdy jsem nečetla fantasy, ale tahle mě chytila. Po téhle budu číst „The Reckoning“ od Alma Katsu. Miluji její sérii „The Taker“.

Děkuji moc za tento rozhovor. A nakonec, co byste vzkázala českým a slovenským čtenářům?

Znamená to pro mne opravdu hodně publikovat v Česku a na Slovensku, takže děkuji čtenářům za šanci a za to, že čtou moji práci. Protože mnoho z příběhu se odehrává v Evropě a jsem velmi ráda, že vím, že je v knihkupectví blízko místa, kde se příběh zažehl v mé mysli. Ráda bych slyšela od českých a slovenských čtenářů, co si o příběhu myslí.

Rebecco, přeji Vám mnoho inspirace pro psaní a hodně čtenářů.

Velice Ti děkuji. A děkuji za rozhovor. Velice si toho vážím.

Všechno nejlepší,

Rebecca

"Já ještě jednou děkuji Rebecce za ochotu a vstřícnost při rozhovoru a mohu jen doufat, že jednou navštívíte Českou republiku."

I once again thank you Rebecca for your willingness and helpfulness during the interview, and I can only hope that one day you will visit Czech Republic.