Dnešní ukázka ze série s Cottonem Malonem je z knihy Alexandrijská knihovna
Od prvního Adama, jenž spatřil noc a den a tvar své vlastní ruky, si lidé vymýšlejí příběhy a zaznamenávají do kamene, do kovu či na pergamen cokoli, co patří ke světu nebo co stvořily sny. Zde je ovoce jejich práce – Knihovna. Malověrní říkají, že kdyby shořela, shoří s ní dějiny. Kdepak. To nekonečno knih zrodila neutuchající lidská práce. I kdyby z nich nezůstala ani jediná, člověk by opět zplodil každou stránku a každý řádek.
JORGE LUIS BORGES, o Alexandrijské knihovně
Knihovny jsou pamětí lidstva.
JOHANN WOLFGANG VON GOETHE
PROLOG
PALESTINA
DUBEN 1948
George Haddád hleděl na muže připoutaného k židli a docházela mu trpělivost. Vězeň se mu trochu podobal; také měl snědou pleť, orlí nos a hluboko posazené oči Syřana či Libanonce. Ale cosi na něm Haddádovi prostě vadilo.
„Ptám se už naposledy: Kdo jste?“
Haddádovi vojáci toho neznámého chytili před třemi hodinami, těsně před rozbřeskem. Šel sám, neozbrojen, což bylo čiré šílenství. Jakmile se Britové loni v listopadu rozhodli rozdělit Palestinu do dvou států, arabského a židovského, rozhořela se mezi oběma stranami válka. A přesto ten hlupák vpochodoval rovnou do arabské pevnosti, nijak se nebránil a od chvíle, kdy ho připoutali k židli, neřekl ani slovo.
„Copak mě neslyšíte? Ptám se vás, kdo jste.“ Haddád mluvil arabsky a ten muž mu očividně rozuměl.
„Jsem Strážce.“
Haddádovi taková odpověď nic neříkala. „Co to má znamenat?“
„Jsme ochránci vědění.“
Haddád neměl na hádanky náladu. Zrovna včera zaútočilo na nedalekou vesnici židovské podzemní hnutí. Židé nahnali čtyřicet Palestinců, mužů i žen, do lomu a postříleli je. Nebylo to nic neobvyklého. Araby vraždili a vytlačovali systematicky. Půdu, na níž jejich rodiny sídlily šestnáct set let, jim konfiskovali. To, co se dělo, byla nakba, pohroma. Haddád toužil vypadnout ven a bojovat s nepřítelem, a ne tady poslouchat nesmysly.
„Všichni ochraňujeme nějaké vědění,“ prohlásil. „To moje spočívá v tom, jak zadupat do země každého sionistu, kterého najdu.“
„Právě proto jsem přišel. Válka není nutná.“
Ten chlap byl padlý na hlavu. „Copak jste slepý? Židé se sem hrnou a drtí nás. Nic jiného než válka nám nezbývá.“
„Podceňujete židovské odhodlání. Přežívají po staletí a budou přežívat i dál.“
„Tahle země je naše. Vyhrajeme.“
„Existují věci mocnější než kulky a mohou vám přinést vítězství.“
„To je pravda. Třeba bomby. Máme jich spousty. Rozdrtíme vás zlodějské sionisty do posledního.“
„Já nejsem sionista.“
Vězeň to pronesl klidným tónem a pak se odmlčel. Haddád dospěl k názoru, že by měl s tímhle výslechem skončit. Na slepé uličky nemá čas.
Vtom ten muž prohlásil: „Přicházím z knihovny, abych si promluvil s Kamalem Haddádem.“
Haddádův hněv ustoupil a vystřídal ho zmatek. „To je můj otec.“
„Řekli mi, že žije v téhle vesnici.“
Haddádův otec byl akademik, studoval dějiny Palestiny a přednášel na univerzitě v Jeruzalémě. Byl to muž mohutné postavy i hlasu, vřelého smíchu i srdce. Poslední dobou vystupoval jako emisar při jednáních mezi Araby a Brity, snažil se zarazit masové židovské přistěhovalectví a předejít nakbě. Ale byla to marná snaha.
„Můj otec je mrtvý.“
Ve vězňových bezvýrazných očích poprvé prokmitl zájem.
„To jsem nevěděl.“
Haddádovi se vybavila vzpomínka, kterou by rád navždy zapomněl. „Před čtrnácti dny si strčil do pusy hlaveň pušky a vystřelil si mozek z hlavy. Zanechal vzkaz, ve kterém stálo, že už nedokáže přihlížet zkáze své domoviny. Připadal si osobně odpovědný za to, že sionisty nezastavil.“ Haddád vrazil Strážci před obličej revolver. „Proč se po otci sháníte?“
„Měl jsem mu předat informaci. Že ho zveme.“
V Haddádovi znovu vzkypěl vztek. „O čem to žvaníte?“
„Váš otec se těšil velké úctě. Byl to učenec oprávněný sdílet naše vědění. Proto jsem přišel – abych ho pozval, ať je sdílí.“
Mužův klidný hlas zasáhl Haddáda jako vědro vody vychrstnuté do plamenů. „Co měl sdílet?“
Strážce zavrtěl hlavou. „To jsem směl říct jen jemu.“
„Je mrtvý.“
„To znamená, že místo něj bude pozván někdo jiný.“
O čem to ten chlap vykládá? Haddád zajal hodně Židů – mučil je, aby od nich vyzvěděl, co se dá, a ty trosky, které z nich zbyly, nakonec zastřelil. Před nakbou Haddád farmařil, pěstoval olivy, ale stejně jako otce ho lákala akademická dráha a chtěl pokračovat ve studiu. Teď to nepřipadalo v úvahu. Z odvěké vlasti Arabů kus vyřízli a založili na něm stát Izrael. Svět zřejmě chtěl odškodnit Židy za holocaust – a udělal to na účet palestinského lidu.
Haddád zapíchl muži hlaveň mezi oči. „Právě jsem se pozval. Řekni mi o tom vědění.“
Zajatcovy oči jako by jím pronikly skrznaskrz a na okamžik se ho zmocnila podivná tíseň. Tenhle emisar očividně čelil kritickým situacím i dřív. Haddád jeho srdnatost chtě nechtě obdivoval.
„Vedete válku, která je zbytečná, proti nepříteli, který má mylné informace,“ prohlásil ten muž.
„Při Božím jménu, o čem to mluvíte?“
„To se dozví příští pozvaný.“
Dopoledne pomalu vrcholilo. Haddád se potřeboval jít vyspat. Doufal, že se od zajatce dozví identitu některých Židů z podzemního hnutí, snad dokonce těch zrůd, které včera povraždily ty vesničany. Prokletí Britové zásobovali sionisty puškami a tanky. Zato Arabům celé roky zákonem zakazovali vlastnit zbraně a tím je nesmírně znevýhodnili. Arabové sice měli početní převahu, ale Židé byli na válku lépe připraveni a Haddád se obával, že jejím výsledkem bude legitimizace státu Izrael.
Znovu pohlédl do toho nepoddajného odhodlaného obličeje, do očí, které před ním ani na okamžik neuhýbaly, a pochopil, že ten člověk se nebojí zemřít. Zabíjení se pro Haddáda během posledních několika měsíců stávalo čím dál snazší. Židovské ukrutnosti mu pomohly ulevit tomu málu, co zbývalo z jeho svědomí. V pouhých devatenácti mu srdce ztvrdlo na kámen.
Ale válka je válka.
Stiskl spoušť.
Anotace
Bývalý americký vládní agent Cotton Malone se po vyřešení případu templářského dědictví vrací k pokojnému životu majitele antikvariátu v Kodani. Klidné dny rázně utne anonymní e-mail: „Máš něco, co chci já. Jsi jediný člověk, který ví, kde to hledat. Najdi to. Dávám ti sedmdesát dvě hodiny. Jestli neuspěješ, přijdeš o dítě." Vyděšená bývalá manželka Malonemu potvrzuje, že nejde o planou hrozbu: jejich dospívající syn byl unesen. A když kodaňský antikvariát lehne popelem, je už zcela zřejmé, že se onen tajemný člověk nezastaví, dokud nezíská, o co usiluje. A předmětem jeho zájmu není nic menšího než Alexandrijská knihovna.Bývala to nejvýznamnější sbírka starověkého vědění, ale před patnácti sty lety zmizela beze stopy. Ztratila se však nenávratně? Únosce Maloneho syna zjevně věří v opak – a zároveň je přesvědčen, že některé vzácné svitky odhalují nesrovnalosti ve Starém zákoně. Objev takovýchto listin by mohl přepsat lidské dějiny, změnit mapu Blízkého východu a radikálně zamíchat světovou politikou.
Malone si uvědomuje, že na něm závisí život jeho dítěte, a tak se vydává na nebezpečnou cestu, která ho zavede do Evropy, na Sinajskou poušť i do nejvyšších sfér americké politiky. Polapen v síti intrik si vůbec není jistý, komu lze věřit, ale jedno ví určitě: tajemství, jež se chystá odhalit, nesmějí padnout do nepovolaných rukou, poněvadž by to mohlo mít nedozírné následky.(www.dominoknihy.cz)
Série
Žádné komentáře:
Okomentovat
Hlavně slušně :)