Na Knižním doupěti se podívejte na ukázku z knihy Zpovědník
A dnes se podíváme na ukázku z knihy Benátská zrada
Dřina a nebezpečí, to je cena, kterou se platí za velikost;
je ovšem nádherné prožít odvážný život
a umírat pokryt nehynoucí slávou.
ALEXANDR VELIKÝ
Je božským právem šílenců nevidět zlo, které mají přímo před očima.
Neznámý dánský dramatik
PROLOG
Babylón
Květen, 323 př.n.l.
Alexandr Makedonský předchozího dne dospěl k rozhodnutí, že toho muže zabije vlastnoručně. Obvykle takovými úkoly pověřoval jiné, ale tentokrát ne. Od otce se naučil spoustu užitečných věcí a především na jedno ponaučení nikdy nezapomínal.
Popravuje se kvůli živým.
Kolem se shromáždilo šest stovek jeho nejlepších vojáků. Nebojácní muži, kteří se v jedné bitvě za druhou srdnatě vrhali do nepřátelských řad anebo mu poslušně kryli záda. To díky nim neporazitelné makedonské vojsko dobylo Asii. Ale dnes se válčit nebude. Nikdo z těch mužů na sobě neměl zbroj ani netřímal zbraň. Všichni se tu sešli v lehkém oblečení s čepicemi na hlavách, ve tvářích navzdory únavě soustředěný výraz.
I Alexandr se kolem sebe rozhlížel unavenýma očima.
Byl vládcem Makedonie a Řecka, pánem Asie a Persie. Někteří lidé ho nazývali králem světa. Jiní bohem. Jeden generál o něm utrousil, že je prvním filozofem ve zbroji, který kdy chodil po
světě.
Jenže krom toho byl taky člověk.
A jeho milovaný Héfaistión byl po smrti.
Ten muž mu byl vším – důvěrníkem, velitelem osobní stráže, vojevůdcem, milencem. Od Aristotela v dětství slýchal, že přítel je pro člověka druhým já, a přesně tak tomu bylo s Héfaistiónem. S pobavením si vzpomněl, jak si s ním Héfaistióna jednou spletli. Všichni z toho tehdy byli v hrozných rozpacích, ale Alexandr se jen usmál a poznamenal, že se nic neděje, protože on je taky Alexandr.
Seskočil z koně. Byl jasný, teplý den. Jarní déšť, který včera skrápěl zem, už ustal. Má si to vykládat jako znamení? Snad.
Dvanáct let podnikal výboje na východ, dobyl Malou Asii, Persii, Egypt a část Indie. Teď chtěl postoupit na jih a ovládnout Arábii, pak zamířit na západ do severní Afriky, na Sicílii a do Iberie. Už shromažďoval loďstvo a vojsko. Brzy započne tažení, ale nejdřív je potřeba urovnat záležitosti ohledně Héfaistiónovy předčasné smrti.
Kráčel po mokré půdě a čerstvé bláto se mu pokoušelo stáhnout
sandály.
Byl nevysoký, měl ráznou chůzi i projev, světlou pleť a statné tělo poseté nesčetnými ranami, které utržil. Po své albánské matce zdědil rovný nos, nevýraznou bradu a živá ústa, která chtě nechtě dávala pořád najevo emoce. Stejně jako jeho vojáci byl hladce oholen, světlé vlasy měl pocuchané a jeho oči – jedno modrošedé, druhé hnědé – nepolevovaly v ostražitosti. Pyšnil se tím, jak je trpělivý, ale poslední dobou mu dělalo čím dál větší potíže udržet hněv na uzdě. Začalo se mu zamlouvat, že se ho ostatní bojí.
„Doktore,“ oslovil tiše muže před sebou, když k němu došel.
„Říká se, že nejlepší proroci jsou ti, kteří jsou nejprozíravější.“
Muž mlčel. Přinejmenším věděl, co se sluší a patří.
„Je to z Euripida. Ze hry, kterou mám moc rád. Ale od proroků se přece očekává víc než jen tohle, nemyslíš?“
Pochyboval, že Glaukias odpoví. Ten muž byl bez sebe strachy. A měl proč se bát. Předešlého dne s pomocí koní ohnuli kmeny dvou vysokých palem až k zemi, svázali je a upevnili k další
statné palmě. Doktor nyní vězel uprostřed písmene V tvořeného ohnutými stromy, ke každému kmeni byl přivázán jednou paží a Alexandr držel v ruce meč.
„Bylo tvou povinností být prozíravý,“ procedil Alexandr skrz zaťaté zuby a do očí se mu draly slzy. „Proč jsi ho nezachránil?“
Doktorovi neovladatelně jektaly zuby. „Snažil jsem se.“
„Jak? Nepodal jsi mu lektvar.“
Glaukias se celý třásl. „Pár dní předtím došlo k nehodě.
Všechny zásoby se rozlily. Poslal jsem pro nové, ale nepřivezli je včas…, než podlehl nemoci.“
„Copak ti nebylo řečeno, že máš mít vždycky po ruce dostatečné množství?“
„Měl jsem, králi. Byla to nešťastná náhoda.“ Muž se rozplakal.
Alexandra to neobměkčilo. „Shodli jsme se přece, že nechceme, aby se opakovalo to, co minule.“
Věděl, že doktor si dobře pamatuje, co se odehrálo před dvěma lety – Alexandr i Héfaistión tehdy onemocněli horečkou a taky zrovna došly zásoby, ale povedlo se včas obstarat nové a oba se díky lektvaru uzdravili.
Glaukiovi se po čele řinul pot. Vyděšenýma očima prosil o milost. Ale Alexandr měl před očima jen skelný pohled svého mrtvého milence. V dětství oba studovali u Aristotela – Alexandr, syn
krále, a Héfaistión, dědic válečníka. Spojovala je záliba v Homérovi a Íliadě. Héfaistión s Alexandrem byli jako Patroklos a Achiles. Héfaistión byl rozmazlený, škodolibý, zpupný a nebyl zrovna génius – a přesto připadal Alexandrovi jako zázrak. A teď ho nenávratně ztratil.
„Proč jsi ho nechal umřít?“
Neslyšel ho nikdo než Glaukias. Nařídil vojákům, aby se drželi vpovzdáli, odkud viděli, co se děje, ale slova k nim nedolehla. Většina původních řeckých válečníků, kteří s ním vytáhli do Asie, už byla buď po smrti, nebo odešla do výslužby. Valnou část jeho vojska teď tvořili perští rekruti, které naverboval poté, co dobyl jejich vlast. Byli spolehliví, všichni do jednoho.
„Jsi můj doktor,“ zašeptal Alexandr Glaukiovi. „Svěřil jsem ti do rukou svůj život. A stejně tak životy všech svých blízkých. A ty jsi selhal.“ Dolehl na něj žal a ze všech sil se musel přemáhat, aby znovu nepropukl v pláč. „Kvůli nešťastné náhodě.“
Položil čepel meče naplocho na napjaté provazy.
„Prosím tě, králi. Moc tě prosím. Nezavinil jsem to. Tohle si nezasloužím.“
Alexandr na něj upíral pohled. „Žes to nezavinil?“ Žal se v mžiku přetavil v hněv. „Jak to můžeš říct?“ Pozvedl meč. „Měls mu pomoct, byla to tvoje povinnost.“
„Králi, potřebuješ mě. S výjimkou tebe samotného jsem jediný, kdo ten lektvar zná. Pokud ho budeš potřebovat a nebudeš schopen si ho obstarat sám, co si počneš?“ Doktor drmolil jako o závod. Zkoušel cokoli, co by mohlo zabrat.
„Mohu tu znalost předat někomu dalšímu.“
„Ale vyžaduje to šikovnost. Znalosti.“
„Héfaistiónovi byla tvoje šikovnost k ničemu. A tvoje bohaté znalosti jakbysmet.“ Chtěl dodat ještě jedno slovo, zformuloval ho, ale nedokázal ho vyslovit nahlas. Konečně se vzmužil a pronesl spíš k sobě samotnému než ke své oběti: „Zemřel.“
Předešlého roku na podzim se v Ekbataně měly konat velkolepé slavnosti – oslavy k poctě Dionýsa, při kterých měla vojáky bavit sportovní klání, hudba a představení tří tisíc herců a umělců, kteří zvlášť kvůli tomu přijeli z Řecka. Radovánky měly trvat celé měsíce a pití mělo téct proudem, ale veselí předčasně ukončila Héfaistiónova nemoc.
„Kladl jsem mu na srdce, ať nejí,“ vysvětloval Glaukias. „Ale neposlechl mě. Snědl kuře a pil víno. Kladl jsem mu na srdce, ať to nedělá.“
„A kdes byl tou dobou ty?“ Alexandr ani nečekal na odpověď.
„V divadle. Užíval sis představení, zatímco můj Héfaistión umíral.“
Jenže Alexandr sám byl také na stadionu a díval se na závody. Provinilost ještě umocňovala jeho hněv.
„Dostal horečku, králi. Sám víš, jak je nebezpečná. Přijde znenadání a úplně člověka udolá. Je potřeba nejíst. Člověk se musí vyvarovat jídla. Víme to od minula. Kdyby nejedl, zůstal by naživu dost dlouho, abychom stačili přivézt nové zásoby lektvaru.“
„Měls tam být!“ zařval Alexandr a povšiml si, že to dolehlo až k jeho vojákům. Ovládl se a téměř šeptem dodal: „Měls tam ten lektvar mít.“
Všiml si, že mezi muži panuje nervozita. Musí se líp ovládat. Co to říkával Aristotelés? Za krále mluví pouze činy. Právě proto porušil tradici a nechal Héfaistiónovo tělo nabalzamovat. A v souladu s Homérovými příběhy také nechal koním ostříhat hřívu a ocasy, tak jak to udělal Achilles, když mu zemřel Patroklos. Zakázal hru na hudební nástroje a poslal posly do Amónovy věštírny, aby požádali o radu, jak nejlépe uctít památku zemřelého. A pak, aby ulevil svému žalu, zaútočil na nejbližší kmen a celý ho vyhladil – byla to taková obětina rozplývajícímu se stínu milovaného Héfaistióna.
Jednal pod vlivem hněvu.
Anotace
Alexandr Veliký vytvořil impérium, jakému nebylo rovno, avšak v pouhých dvaatřiceti letech podlehl neznámé horečce. Dodnes není známo, co bylo příčinou jeho smrti, a stejně tak zůstává záhadou, co se stalo s jeho mrtvým tělem. Ale to se může brzy změnit...Na troskách jiného impéria, Sovětského svazu, totiž vznikl nový silný stát, v jehož čele stojí ambiciózní Irina Zovastinová. Tato dáma bez skrupulí se hodlá zapsat do dějin stejně jako kdysi Alexandr, neplánuje však použít konvenční zbraně. Smrtící vir vyvinutý v tajných laboratořích se má stát nástrojem dobyvačné války a Irině teď už chybí pouze léčivá látka, s níž bude moci nákazu zastavit, jakmile opanuje sousední země. A klíč k získání kýžené substance se podle všeho skrývá právě ve zmizelém Alexandrově hrobě.
Cotton Malone jen o vlásek unikne požáru v dánském muzeu a vzápětí se dozví, že žhavé inferno nebylo dílem náhody – a že ani nebylo první. Společně se svou přítelkyní Cassiopeiou se vydává po stopách zákeřných žhářů, kteří používají plameny jako zástěrku pro svůj smrtelně nebezpečný plán. Nyní záleží už jen na tom, kdo si jako první poradí s hádankou, jejíž rozluštění by mohlo zachránit anebo taky zmařit miliony lidských životů. Kdo dříve nalezne dávno ztracený Alexandrův hrob?(www.dominoknihy.cz)
Série
Žádné komentáře:
Okomentovat
Hlavně slušně :)