Podzimní napětí s Dominem #21 - Steve Berry - Templářské dědictví

Na Knižním doupěti se podívejte na ukázku z knihy Umění zabíjet ze série s Gabrielem Allonem

První ukázkou ze série s Cottonem malonem je z knihy Templářské dědictví

„Slouží nám dobře, ten mýtus o Kristovi.“

PAPEŽ LEV X.

PROLOG

PAŘÍŽ, FRANCIE

LEDEN 1308

  Jacques de Molay toužil po smrti, ale věděl, že se spásy nikdy nedočká. Byl dvacátým druhým velmistrem Chudých rytířů Kristových a templu Šalomounova, řádu, který existoval pod Boží ochranou dvě stě let. Ale poslední tři měsíce byl velmistr, podobně jako pět tisíc jeho bratrů, vězněm Filipa IV., krále Francie.
  „Vstaň,“ nařídil mu Guillaume Imbert od dveří.
  Molay zůstal ležet na lůžku.
  „Jsi opovážlivý, dokonce i tváří v tvář své vlastní smrti,“ řekl Imbert.
  „Odvaha je asi všechno, co mi zůstalo.“
  Imbert byl zlomyslný muž, jehož koňský obličej se zdál – jak si Molay všiml – stejně necitelný jako tvář sochy. Byl nejvyšším inkvizitorem Francie a osobním zpovědníkem Filipa IV., což znamenalo, že mu král popřával sluchu. Přesto se Molay mnohokrát sám sebe ptal, co kromě pohledu na bolest dokáže duši tohoto dominikána potěšit. Ale věděl, co ho popudí. „Neudělám nic z toho, co chcete.“
  „Už jsi udělal víc, než myslíš.“
  Byla to pravda a velmistr znovu litoval své slabosti. Imbertovo mučení po zatýkání z 13. října bylo brutální a mnoho bratrů se přiznalo k vině. Molay se otřásl při vzpomínce na své vlastní přiznání – že ti, kteří byli přijímáni do řádu, zapřeli Ježíše Krista a plivali na kříž na znamení pohrdání. Molay byl dokonce tak zlomený, že napsal dopis s výzvou bratrům, aby se přiznali jako on – a značný počet jich poslechl.
  Ale právě před několika dny do Paříže konečně dorazili emisaři Jeho Svatosti Klementa V. Papež byl známý jakožto Filipova loutka, a proto dal Molay loňského léta přivézt do Francie zlaté floriny a dvanáct vozů tažených koňmi naložených stříbrem. Kdyby se něco semlelo, chtěl si s těmi penězi vykoupit královu přízeň. Jenže Filipa podcenil. Král netoužil po dílčím zisku. Chtěl všechno, co řád vlastnil. A tak byly smyšleny žaloby z kacířství a během jediného dne byly uvězněny tisíce templářů. Papežovým vyslancům Molay oznámil, že templáři byli mučeni, a veřejně odvolal své přiznání, ačkoliv věděl, že to vyvolá odvetu. Prohodil: „Filip teď nejspíš trne, aby se neukázalo, že papež má charakter.“
  „Není moudré útočit na svého věznitele,“ řekl Imbert.
  „A co by bylo moudré?“

  „Dělat to, co chce.“
  „A jak se pak zodpovím svému Bohu?“
  „Zodpovídat se budeš stejně, a ze spousty věcí. Ty i ostatní templáři.“
  Imbert promlouval svým obvyklým kovově znějícím hlasem, z něhož nezazníval ani náznak citu.
  Molay už v rozhovoru nechtěl pokračovat. Během posledních tří měsíců přetrpěl nekonečné výslechy a odpírání spánku. Znovu a znovu ho poutali do okovů, natírali mu chodidla tukem a pálili je ohněm, natahovali ho na skřipec. Byl nucen sledovat, jak opilí věznitelé mučí ostatní templáře, z nichž naprostá většina byli pouze statkáři, diplomaté, bankéři, řemeslníci, námořníci, úředníci. Styděl se za to, co ho už donutili říci, a byl odhodlán neudělat dobrovolně nic dalšího. Ležel na páchnoucím lůžku a doufal, že jeho věznitel odejde.
  Imbert vydal pokyn, dva strážci se protáhli dveřmi a neurvale postavili Molaye na nohy.
  „Vezměte ho s sebou,“ nařídil.
  Velmistr de Molay byl vězněn v pařížském Templu od minulého října. Vysoká pevnost se čtyřmi vížkami byla hlavním sídlem templářů – finančním střediskem – a nebyla v ní žádná mučírna. Imbert musel improvizovat, a tak změnil v místo nepředstavitelného utrpení kapli – tam Molay během posledních tří měsíců býval často.
  I teď ho dovlekli do kaple a postavili doprostřed černobíle kostkované dlažby. Právě tady, pod klenbou posetou hvězdami, bylo mnoho bratrů přijato do řádu.
  „Na tomhle místě,“ řekl Imbert, „se prý prováděly vaše nejtajnější obřady.“ Francouz, oblečený do černého roucha, došel k jedné straně dlouhé místnosti, k tesané schránce, kterou Molay dobře znal.          „Prozkoumal jsem obsah téhle schránky. Je v ní lidská lebka, dvě stehenní kosti a bílý pohřební rubáš. Podivné, ne?“
  Molay na to nehodlal nijak reagovat. Místo toho si v duchu říkal slova, která pronášel každý uchazeč, když byl přijímán do řádu. Vytrpím vše, co je milé Bohu.
  „Mnoho tvých bratrů nám řeklo, k čemu byly tyto věci používány.“ Imbert zavrtěl hlavou. „K jakým nechutnostem to váš řád dopracoval!“
  Molay už to nevydržel poslouchat. „Zodpovídáme se pouze našemu papeži, jako služebníci služebníku Božímu. On jediný nás soudí.“
  „Váš papež podléhá mému pánu. Ten vás nezachrání.“
  Byla to pravda. Papežovi vyslanci sice vzali na vědomí, že Molay odvolal svá přiznání, ale pochybovali, zda se tím na templářově osudu něco změní.
  „Svlékněte ho,“ nařídil Imbert.
  Vzápětí mu strhli z těla halenu, kterou měl na sobě ode dne, kdy ho uvěznili. Nebyl tak docela nerad, když ji viděl padat k zemi, protože špinavá látka páchla výkaly a močí. Ale řád zakazoval bratrům odhalovat svá těla. Věděl, že inkvizice ráda zbavuje své oběti oblečení, a tím i důstojnosti, a tak si umínil, že si to ponížení nebude připouštět. I ve svých šestapadesáti měl pořád pevné tělo. Stejně jako všichni bratři rytíři o sebe pečoval. Stál tu hrdě a vzpřímeně a jen se zeptal: „Proč mě ponižujete?“
  „Co tím myslíš?“ zeptal se Imbert naoko nechápavě.
  „Toto místo bylo místem bohoslužby, přesto jste mě svlékli a hledíte na mou nahotu, i když víte, že templářům se takové počínání příčí.“
  Imbert se sklonil, otevřel schránku a vyndal dlouhé bílé roucho. „Proti vašemu skvělému řádu bylo vzneseno deset žalob.“
  Molay je všechny znal. Zahrnovaly neuznávání svátosti, nemorálnost, modloslužebnictví a odporování homosexuality.
  „To, co mě znepokojuje nejvíc,“ řekl Imbert, „je váš požadavek, aby každý z bratrů popřel, že Kristus je náš Pán, a aby poplival a pošlapal svatý kříž. Jeden z tvých bratrů nám dokonce vylíčil, jak někteří močili na obraz našeho Pána Ježíše na kříži. Je to pravda?“
  „Zeptej se toho bratra.“

Anotace

Cotton Malone býval špičkovým agentem na americkém ministerstvu spravedlnosti. Pak se však rozhodl udělat za svou dosavadní kariérou tlustou čáru, odstěhoval se do Kodaně, stal se majitelem antikvariátu a začal vést poklidný život milovníka starých tisků. Udělal vše pro to, aby ho nic z minulého života nezastihlo – a stejně to bylo málo. Stačil jediný telefonát od jeho bývalé nadřízené Stephanie Nelleové a Cotton ví, že selanka skončila.

Stephanie si s ním smluví schůzku v kodaňské kavárně, ale události naberou nečekaný spád. Jakýsi muž se pokusí ukrást její kabelku, a když se mu to nepodaří, spáchá demonstrativní sebevraždu. Mohl snad vědět, že se v kabelce skrývá deník Stephaniina zemřelého manžela, předního odborníka na historii templářů? Stránky deníku obsahují šifrovaný návod k odhalení dávného tajemství, které po staletí nedává spát badatelům ani hledačům templářského pokladu. Stephanie je odhodlána tuto mozaiku poskládat a naplnit tak odkaz svého muže – ale brzy vyjde najevo, že v tomto odhodlání není sama. Kdo je ten tajemný muž, který je pro vzácné záznamy ochoten vraždit? A za jakým cílem tak odhodlaně kráčí?

Cotton Malore dlouho neváhá a nabídne Stephanii pomoc. S každým rozluštěným anagramem či symbolem jsou si stále jistější, že na konci cesty je čeká zjištění, které by mohlo otřást celým civilizovaným světem. Otázkou zůstává, jak by s tímto zjištěním naložil jejich nevyzpytatelný nepřítel...(www.dominoknihy.cz) 

Série

~ Templářské dědictví ~ Alexandrijská knihovna ~ Benátská zrada ~ Rukopis Karla Velikého ~  Pařížská pomsta ~  Císařova hrobka   ~ Jeffersonova šifra ~ Královský klam ~
Recenze
~ Templářské dědictví  ~ Jeffersonova šifra ~