Poslední týden je u konce a s ním i ukázka z knihy Vykonavatel
Dnešní ukázka je z knihy Trest pro hříšné
Dnešní ukázka je z knihy Trest pro hříšné
Prolog
Vztáhl ruku a bázlivě vzal za kliku. Zpola doufal, že bude zamčeno. Zjistil, že není, a s očima vykulenýma očekáváním zatlačil na dveře a velice pomalu je otevřel. Když jsou vám čtyři roky a chystáte se provést něco, o čem si nejste jistí, zda se to smí, snažíte se to udělat buď velmi pomalu, nebo hrozně rychle. Chlapec na to šel velice pomalu.
Pootevřel dveře ložnice rodičů jen natolik, aby protáhl své tělíčko, a pak je za sebou zase zavřel. Rozhlédl se, třebaže věděl, že místnost je prázdná. Na druhou stranu ale, když jsou vám čtyři, jen málokterá místnost je doopravdy prázdná.
Po špičkách přistoupil k matčině šatníku a znovu napůl doufal, že jej najde zamčený. Když zjistil, že tomu tak není, rozhodl se, že toho nenechá a provede to. Otevřel jej a vstoupil dovnitř. Tady byly. Matčiny boty.
V knížce jednou viděl takový obrázek: malý chlapec od hlavy k patě oblečený do matčiných šatů. Drobná chodidla se ztrácela v obrovských střevících na vysokém podpatku, tělo utopené v záhybech červené látky a obličej jen tak tak vykukoval zpod čepce proti slunci. Jeho matka soudila, že chlapec na obrázku je roztomilý.
A tak si tedy teď obul matčiny boty a snažil se udržet rovnováhu na nepatrných tenkých podpatcích. Nebylo to snadné, ale dokázal to. Právě uvažoval, jak dosáhne pro krabici na klobouky uloženou tak vysoko na polici, že na ni skoro neviděl, když cosi zaslechl.
To cvakla klika dveří, a dříve než následoval další zvuk, věděl, že do místnosti někdo vstoupil. Rychle se otočil. Dveře šatníku byly téměř zavřené. Kdyby stál hodně tiše, ten, kdo vešel do ložnice, by jim vůbec nemusel věnovat pozornost…
Přikrčil se k podlaze. Doléhaly k němu další zvuky. Kroky a dva hlasy. Patřily jeho rodičům. Oba byli v ložnici. Zaslechl, jak se dveře od pokoje zavřely.
„Já na to teď nemám chuť,“ slyšel promluvit matku. „Přijde mi to docela oplzlé.“
„Nechce se ti to dělat za světla, tím to je.“ To promluvil otec a zlobil se. „S tebou je problém, Ruth, že jsi moc upjatá. Prospělo by ti, kdybys v sobě měla něco z děvky.“
Chlapce by docela zajímalo, co je to „děvka“.
Pak se ozvalo šustění a potom znovu matčin hlas. „A co děti?“
„Co s nimi?“ zabručel otec. „Elaine je ve škole a kluk někde venku tropí bůhvíco.“
Chlapec se stáhl ještě hlouběji do šatníku. Najednou začalo hodně záležet na tom, aby na něj nepřišli. Nedokázal přesně říct proč, ale věděl, že je to důležité.
Naslouchal dalšímu šustění a slyšel nějaká slova, která nedokázal přesně pochytit. Zajímalo by ho, co se děje za dveřmi šatníku, ale bál se vykouknout a podívat se.
Když matka začala sténat, chlapec překonal strach. Přikradl se ke štěrbině pootevřených dveří a přiložil k ní oko. Viděl jen dolní část postele, nic jiného. Matka zasténala hlasitěji. Rozhodl se, že to riskne a otevře dveře šatníku o něco víc. Potom je spatřil.
Leželi na posteli a nic na sobě neměli. Otec ležel na matce. Ta plakala nebo naříkala a zápolila s otcem. Přitom mu ale ovíjela paže kolem krku a mezi vzdechy pronášela: „Jo… jo… bože…jo!“
Chlapec pozoroval, co se odehrává na posteli, a začínal být vyděšený. Napadlo ho, že by snad měl přijít matce na pomoc, ale bál se otce. Otec ho už dřív uhodil a on nechtěl, aby to udělal znovu. A vlastně nevěděl jistě, jestli matka pomoc potřebuje. Křičela však stále hlasitěji a teď se už opravdu zdálo, že s otcem zápasí. Pažemi ho ale stále objímala a líbala ho.
Chlapcovu pozornost upoutal další pohyb v ložnici a on zjistil, že dveře se opět otvírají. Zatajil dech a potom si oddechl, protože tam uviděl stát Elaine. Ta si bude vědět rady, napadlo ho. Bylo jí šestnáct a už byla skoro dospělá. Pokud matka potřebuje pomoc, Elaine se o to postará. Sledoval ji, jak přistupuje k posteli, a čekal, kdy něco řekne, něco udělá. Ona se ale k ničemu neměla. Jen tam stála a upírala zrak na postel.
Chlapec se zrovna chystal na sestru zavolat, když viděl, jak náhle zvedla ruce nad hlavu.
Všiml si, že v nich svírá sekáček z kuchyně.
Potom sledoval, jak se sekáček mihl, a zaslechl, jak tvrdý kov prorazil otci lebku.
Slyšel matku vykřiknout a nechápavě zíral na její pokusy vymanit se zpod otcova těla. Nechápal, proč Elaine matce nepomůže, když už zamezila tomu, co jí otec prováděl, ať už to bylo cokoli.
Uvědomil si, že Elaine matce nehodlá pomoct. S hrůzou sledoval, jak sestra znovu pozvedla sekáček a švihla jím matce do obličeje. Měl dojem, že zaslechl matčin výkřik, ale všechno se dělo tak rychle, že si nebyl jistý. Jako přimražený se díval, jak sestra znovu a znovu zvedá ostří do výšky a zasazuje údery. Sekáček se nepřestal míhat vzduchem ještě dlouho poté, co otec s matkou znehybněli, a on viděl jen stříbřité záblesky a rudou barvu.
Zděšený chlapec se choulil v šatníku a uvažoval, co když ho sestra najde a začne ho taky sekat. Ona ale teď jen bez hnutí stála a přehlížela, co provedla. Potom se opět pohnula. Upustila zakrvácený sekáček na postel a klekla si, jako by na podlaze pátrala po něčem, co pořádně neviděla.
Znovu vstala a přitáhla židli doprostřed místnosti, přímo pod lustr. Vylezla na ni a začala na lustr něco uvazovat. Byl to elektrický kabel, takový, jaký si jeho rodiče brávali na pomoc, když jim nestačila délka šňůry toho či onoho elektrického spotřebiče. Nechápal, proč jej tam přivazuje. Všichni přece vědí, že elektrický kabel se musí dát do zástrčky, aby fungoval.
Sledoval, jak si sestra uvázala druhý konec kabelu kolem krku, a došlo mu, co se chystá udělat. Už to viděl. Chce se oběsit. Viděl to na obrázku. Pokud se ale oběsí, kdo se o něj bude starat? Musí jí v tom zabránit. Chlapec konečně našel hlas.
Vykřikl, a jak se mu zakvílení vydralo z hrdla, dívka se na židli otočila a ztratila oporu pod nohama. Když už se židle kácela, dveře šatníku se rozletěly a jejich pohledy se setkaly. Pak se ozvalo prasknutí. Sestra si zlomila vaz a bylo po všem.
Chlapec bezmocně sledoval, jak se jeho sestra mírně pohupuje. Konečně přistoupil blíž a natáhl ruku, aby se jí dotkl. Byl to zvláštní pocit. Na dotek už nepůsobila jako jeho sestra. Uvažoval, co dělat dál.
O hodně později – nevěděl přesně, za jak dlouho – zaslechl výkřik. Nechal jej bez odezvy. Choulil se v koutě šatníku, kolena přitažená k bradě, pažemi si objímal nohy. Měl dojem, že slyší i jiné zvuky, a ještě o něco později si uvědomil, že dveře šatníku se otevřely. Rozplakal se, až když se k němu natáhly dvě paže a chopily se ho. Když už začal, plakal dlouho.
První den po hrůzném nálezu v ložnici strávil v nemocnici. Staraly se o něj jeptišky a kladly mu spoustu otázek, ale on neuměl odpovědět na žádnou z nich. Toužil po matce a po otci. Nepřišli se na něj podívat.
Druhý den ho umístili do kláštera. Nevěděl, co je to klášter, jen viděl, že je to veliký dům, kde žije spousta jeptišek, které si o něj dělaly velké starosti. Byly tam i další děti, děti, které v klášteře bydlely. Chlapce zajímalo, jestli tam bude bydlet i on.
Když se druhý den ukládal ke spánku, uvažoval, jestli se za ním přijdou podívat rodiče. A taky Elaine. Zajímalo ho, co se s Elaine stalo. Když už skoro usínal, měl dojem, že ji vidí. Dívala se na něj a něco s ní nebylo v pořádku. Měla nějaký zvláštní krk – legračně protažený a ohnutý do divného úhlu.
Když začal křičet, přispěchala jeptiška a objala ho. Držela ho v náruči, dokud neusnul.
Třetí den ho odvedli do kostela a chlapec pochopil, že rodiče si pro něj nepřijdou a neodvedou ho odtud. Pochopil, že oba leží v bednách vepředu a že až ty bedny odnesou, už je nikdy neuvidí.
Zeptal se, jestli se smí na rodiče podívat, než je odnesou, ale řekli mu, že ne. Nechápal proč.
Během pohřbu se zvědavě rozhlížel, a jen co obřad skončil, zatahal za záhyby černého hábitu, který na sobě měla žena vedle něj. Věděl, že je to jeptiška a že se o něj stará. Znovu ji zatahal za oděv a ona se sklonila, aby jí mohl zašeptat do ucha.
„Kde je Elaine?“ zeptal se. „Ona nepřijde?“
Jeptiška na hocha chvíli mlčky hleděla a potom zavrtěla hlavou.
„Nemůže přijít,“ odpověděla konečně. „Nesmíš na ni myslet ani o ní mluvit.“
„A proč ne?“ zeptal se chlapec.
„Na to se neptej,“ napomenula ho. „Tvoje sestra byla zlá a zhřešila. Musíš na ni přestat myslet.“
Zádušní mše skončila a rodiče byli vynášeni z kostela. Díval se za nimi a hloubal nad tím, co je potkalo.
A taky co se stalo sestře.
A proč zůstal sám.
I když samozřejmě sám nezůstal. Byl v klášteře, jenže mu nikdo neřekl, proč tu je. Slyšel jak kdosi – byla to jedna ze sester – říká: „Přenese se přes to. Zapomene. Tak to bude nejlepší.“
Chlapec nezapomněl. Ani když byl malý, ani když vyrostl. Po celý čas si uvědomoval, že se něco stalo. Něco se stalo jeho rodičům i jeho sestře. A sestra to celé způsobila.
Byla zlá.
Zhřešila.
Věděl, že hříšníkům odpouští Bůh.
Ale kdo je trestá?
Když dovršil desátý rok, přestal tyhle otázky klást.
Nikdo mu na ně nedal odpověď.
Pootevřel dveře ložnice rodičů jen natolik, aby protáhl své tělíčko, a pak je za sebou zase zavřel. Rozhlédl se, třebaže věděl, že místnost je prázdná. Na druhou stranu ale, když jsou vám čtyři, jen málokterá místnost je doopravdy prázdná.
Po špičkách přistoupil k matčině šatníku a znovu napůl doufal, že jej najde zamčený. Když zjistil, že tomu tak není, rozhodl se, že toho nenechá a provede to. Otevřel jej a vstoupil dovnitř. Tady byly. Matčiny boty.
V knížce jednou viděl takový obrázek: malý chlapec od hlavy k patě oblečený do matčiných šatů. Drobná chodidla se ztrácela v obrovských střevících na vysokém podpatku, tělo utopené v záhybech červené látky a obličej jen tak tak vykukoval zpod čepce proti slunci. Jeho matka soudila, že chlapec na obrázku je roztomilý.
A tak si tedy teď obul matčiny boty a snažil se udržet rovnováhu na nepatrných tenkých podpatcích. Nebylo to snadné, ale dokázal to. Právě uvažoval, jak dosáhne pro krabici na klobouky uloženou tak vysoko na polici, že na ni skoro neviděl, když cosi zaslechl.
To cvakla klika dveří, a dříve než následoval další zvuk, věděl, že do místnosti někdo vstoupil. Rychle se otočil. Dveře šatníku byly téměř zavřené. Kdyby stál hodně tiše, ten, kdo vešel do ložnice, by jim vůbec nemusel věnovat pozornost…
Přikrčil se k podlaze. Doléhaly k němu další zvuky. Kroky a dva hlasy. Patřily jeho rodičům. Oba byli v ložnici. Zaslechl, jak se dveře od pokoje zavřely.
„Já na to teď nemám chuť,“ slyšel promluvit matku. „Přijde mi to docela oplzlé.“
„Nechce se ti to dělat za světla, tím to je.“ To promluvil otec a zlobil se. „S tebou je problém, Ruth, že jsi moc upjatá. Prospělo by ti, kdybys v sobě měla něco z děvky.“
Chlapce by docela zajímalo, co je to „děvka“.
Pak se ozvalo šustění a potom znovu matčin hlas. „A co děti?“
„Co s nimi?“ zabručel otec. „Elaine je ve škole a kluk někde venku tropí bůhvíco.“
Chlapec se stáhl ještě hlouběji do šatníku. Najednou začalo hodně záležet na tom, aby na něj nepřišli. Nedokázal přesně říct proč, ale věděl, že je to důležité.
Naslouchal dalšímu šustění a slyšel nějaká slova, která nedokázal přesně pochytit. Zajímalo by ho, co se děje za dveřmi šatníku, ale bál se vykouknout a podívat se.
Když matka začala sténat, chlapec překonal strach. Přikradl se ke štěrbině pootevřených dveří a přiložil k ní oko. Viděl jen dolní část postele, nic jiného. Matka zasténala hlasitěji. Rozhodl se, že to riskne a otevře dveře šatníku o něco víc. Potom je spatřil.
Leželi na posteli a nic na sobě neměli. Otec ležel na matce. Ta plakala nebo naříkala a zápolila s otcem. Přitom mu ale ovíjela paže kolem krku a mezi vzdechy pronášela: „Jo… jo… bože…jo!“
Chlapec pozoroval, co se odehrává na posteli, a začínal být vyděšený. Napadlo ho, že by snad měl přijít matce na pomoc, ale bál se otce. Otec ho už dřív uhodil a on nechtěl, aby to udělal znovu. A vlastně nevěděl jistě, jestli matka pomoc potřebuje. Křičela však stále hlasitěji a teď se už opravdu zdálo, že s otcem zápasí. Pažemi ho ale stále objímala a líbala ho.
Chlapcovu pozornost upoutal další pohyb v ložnici a on zjistil, že dveře se opět otvírají. Zatajil dech a potom si oddechl, protože tam uviděl stát Elaine. Ta si bude vědět rady, napadlo ho. Bylo jí šestnáct a už byla skoro dospělá. Pokud matka potřebuje pomoc, Elaine se o to postará. Sledoval ji, jak přistupuje k posteli, a čekal, kdy něco řekne, něco udělá. Ona se ale k ničemu neměla. Jen tam stála a upírala zrak na postel.
Chlapec se zrovna chystal na sestru zavolat, když viděl, jak náhle zvedla ruce nad hlavu.
Všiml si, že v nich svírá sekáček z kuchyně.
Potom sledoval, jak se sekáček mihl, a zaslechl, jak tvrdý kov prorazil otci lebku.
Slyšel matku vykřiknout a nechápavě zíral na její pokusy vymanit se zpod otcova těla. Nechápal, proč Elaine matce nepomůže, když už zamezila tomu, co jí otec prováděl, ať už to bylo cokoli.
Uvědomil si, že Elaine matce nehodlá pomoct. S hrůzou sledoval, jak sestra znovu pozvedla sekáček a švihla jím matce do obličeje. Měl dojem, že zaslechl matčin výkřik, ale všechno se dělo tak rychle, že si nebyl jistý. Jako přimražený se díval, jak sestra znovu a znovu zvedá ostří do výšky a zasazuje údery. Sekáček se nepřestal míhat vzduchem ještě dlouho poté, co otec s matkou znehybněli, a on viděl jen stříbřité záblesky a rudou barvu.
Zděšený chlapec se choulil v šatníku a uvažoval, co když ho sestra najde a začne ho taky sekat. Ona ale teď jen bez hnutí stála a přehlížela, co provedla. Potom se opět pohnula. Upustila zakrvácený sekáček na postel a klekla si, jako by na podlaze pátrala po něčem, co pořádně neviděla.
Znovu vstala a přitáhla židli doprostřed místnosti, přímo pod lustr. Vylezla na ni a začala na lustr něco uvazovat. Byl to elektrický kabel, takový, jaký si jeho rodiče brávali na pomoc, když jim nestačila délka šňůry toho či onoho elektrického spotřebiče. Nechápal, proč jej tam přivazuje. Všichni přece vědí, že elektrický kabel se musí dát do zástrčky, aby fungoval.
Sledoval, jak si sestra uvázala druhý konec kabelu kolem krku, a došlo mu, co se chystá udělat. Už to viděl. Chce se oběsit. Viděl to na obrázku. Pokud se ale oběsí, kdo se o něj bude starat? Musí jí v tom zabránit. Chlapec konečně našel hlas.
Vykřikl, a jak se mu zakvílení vydralo z hrdla, dívka se na židli otočila a ztratila oporu pod nohama. Když už se židle kácela, dveře šatníku se rozletěly a jejich pohledy se setkaly. Pak se ozvalo prasknutí. Sestra si zlomila vaz a bylo po všem.
Chlapec bezmocně sledoval, jak se jeho sestra mírně pohupuje. Konečně přistoupil blíž a natáhl ruku, aby se jí dotkl. Byl to zvláštní pocit. Na dotek už nepůsobila jako jeho sestra. Uvažoval, co dělat dál.
O hodně později – nevěděl přesně, za jak dlouho – zaslechl výkřik. Nechal jej bez odezvy. Choulil se v koutě šatníku, kolena přitažená k bradě, pažemi si objímal nohy. Měl dojem, že slyší i jiné zvuky, a ještě o něco později si uvědomil, že dveře šatníku se otevřely. Rozplakal se, až když se k němu natáhly dvě paže a chopily se ho. Když už začal, plakal dlouho.
První den po hrůzném nálezu v ložnici strávil v nemocnici. Staraly se o něj jeptišky a kladly mu spoustu otázek, ale on neuměl odpovědět na žádnou z nich. Toužil po matce a po otci. Nepřišli se na něj podívat.
Druhý den ho umístili do kláštera. Nevěděl, co je to klášter, jen viděl, že je to veliký dům, kde žije spousta jeptišek, které si o něj dělaly velké starosti. Byly tam i další děti, děti, které v klášteře bydlely. Chlapce zajímalo, jestli tam bude bydlet i on.
Když se druhý den ukládal ke spánku, uvažoval, jestli se za ním přijdou podívat rodiče. A taky Elaine. Zajímalo ho, co se s Elaine stalo. Když už skoro usínal, měl dojem, že ji vidí. Dívala se na něj a něco s ní nebylo v pořádku. Měla nějaký zvláštní krk – legračně protažený a ohnutý do divného úhlu.
Když začal křičet, přispěchala jeptiška a objala ho. Držela ho v náruči, dokud neusnul.
Třetí den ho odvedli do kostela a chlapec pochopil, že rodiče si pro něj nepřijdou a neodvedou ho odtud. Pochopil, že oba leží v bednách vepředu a že až ty bedny odnesou, už je nikdy neuvidí.
Zeptal se, jestli se smí na rodiče podívat, než je odnesou, ale řekli mu, že ne. Nechápal proč.
Během pohřbu se zvědavě rozhlížel, a jen co obřad skončil, zatahal za záhyby černého hábitu, který na sobě měla žena vedle něj. Věděl, že je to jeptiška a že se o něj stará. Znovu ji zatahal za oděv a ona se sklonila, aby jí mohl zašeptat do ucha.
„Kde je Elaine?“ zeptal se. „Ona nepřijde?“
Jeptiška na hocha chvíli mlčky hleděla a potom zavrtěla hlavou.
„Nemůže přijít,“ odpověděla konečně. „Nesmíš na ni myslet ani o ní mluvit.“
„A proč ne?“ zeptal se chlapec.
„Na to se neptej,“ napomenula ho. „Tvoje sestra byla zlá a zhřešila. Musíš na ni přestat myslet.“
Zádušní mše skončila a rodiče byli vynášeni z kostela. Díval se za nimi a hloubal nad tím, co je potkalo.
A taky co se stalo sestře.
A proč zůstal sám.
I když samozřejmě sám nezůstal. Byl v klášteře, jenže mu nikdo neřekl, proč tu je. Slyšel jak kdosi – byla to jedna ze sester – říká: „Přenese se přes to. Zapomene. Tak to bude nejlepší.“
Chlapec nezapomněl. Ani když byl malý, ani když vyrostl. Po celý čas si uvědomoval, že se něco stalo. Něco se stalo jeho rodičům i jeho sestře. A sestra to celé způsobila.
Byla zlá.
Zhřešila.
Věděl, že hříšníkům odpouští Bůh.
Ale kdo je trestá?
Když dovršil desátý rok, přestal tyhle otázky klást.
Nikdo mu na ně nedal odpověď.
Anotace
V katolické škole umírají studentky. Proč jsou pro někoho nositelkami dávných hříchů?
Itálie, 1252. Inkvizice. Strach. Mučení. Vinní i nevinní umírají v plamenech za hříchy skutečné i smyšlené...Neilsville, 1978. Peter Balsam přišel do ospalého městečka, aby na tamní katolické škole vyučoval psychologii. Žáci ho milují od první chvíle, ale on sám je plný pochyb – o sobě i o škole, do níž nastoupil. Vidí kolem sebe skupinu náboženských fanatiků, kolegů, kteří ho mezi sebou jen trpí, a tuší i zlověstnější věci. Městem jdou řeči o podivném společenství a rituálech, které vzývají pochybné svaté z časů inkvizice.
A pak spáchá sebevraždu první studentka. V už tak dusné atmosféře to vzbudí zděšení a záhy i podezření vůči nepřizpůsobivému přistěhovalci. Nedlouho po první sebevraždě přijde další. Opět studentka školy, kterou učil Balsam. Co zasévá do hlav nevinným duším, že dobrovolně končí se životem?
Sebevražd přibývá, jejich okolnosti jsou stále brutálnější a nevraživost vůči Balsamovi narůstá. Ten má jen jediné východisko: musí přijít na kloub všem temným tajemstvím, která obestírají podivné bratrstvo i jeho středověké rituály. Jedině tak může nalézt spojitost mezi sebevraždami mladých dívek a krvavou minulostí, kdy byl pro všechny hříšné uchystán jediný trest...(www.dominoknihy.cz)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Hlavně slušně :)