Hvězdy nám nepřály - Okay? Okay!

Opravdu mám ráda srazy. Ty knižní především. A poslední dobou se tak nějak roztrhl pytel se srazy v duchu filmové předpremiéry podle knižní předlohy. Poprvé jsem byla na filmu, jehož předlohu jsem nečetla, naposledy to bylo na filmu, jehož předlohu jsem si zamilovala. Vlastně úplně omylem jsem si tuhle knihu přečetla a musím říct, že jsem Míše strašně vděčná. Normálně bych si něco takového asi nepořídila. Teď jsem moc ráda, že jsem měla možnost si knihu „Hvězdy nám nepřály“ přečíst, a že jsem ve čtvrtek 29. května 2014 mohla vidět i film.

Sraz jako takový jsem docela propásla, bohužel jsem se zdržela v práci, takže jsem dorazila o hodinu později a všechno bylo v plném proudu. Naštěstí jsem si nepřipadala divně, protože spoustu holek už znám, takže jsem si k nim sedla a probíraly jsme „tak nějak všechno“. Jsem ráda, že jsem ukořistila knihu v knižní burze :-) stála mě 15 knihomolů a bude to asi taková putovní kniha. Talisman chtěla taky Jančika a Rachel Roo, takže jsem slíbila, že si ji Rachel přečte a pak ji dám Janče :-) Co bych pro „svoje“ holky neudělala.

Přiznám se, že jsem se filmu docela bála. Už jen proto, že se mi knížka moc líbila a z hereckého obsazení jsem nebyla až tak moc nadšená. Shailene Woodley se mi herecky líbí, i když jsem si Hazel představovala trochu jinak. Problém jsem měla s obsazením Guse. Ansel Elgort mým představám vůbec neodpovídal. Vlastně ani jeho herecké schopnosti se mi nelíbily. Viděla jsem ho v Divergenci a upřímně, pořád se tvářil stejně – stejně divně. K tomu spolu s Shailene tvořili sourozeneckou dvojici. To jsem si pak říkala, že to nebude úplně ono. Další věcí, které jsem se obávala, byla výprava. Kniha versus film? Z 99% vždycky vyhraje kniha a film skoro pokaždé něco postrádá. Vypadnou dějové linky, dialogy, události. Hvězdy nám nepřály jsou nakonec jiné.

Film se opravdu povedl. Dialogy, herecké nasazení, prostředí, hudba. Tohle všechno do sebe perfektně zapadalo. Měla jsem pocit, jako bych knihu četla znovu. Samozřejmě se najdou věci, které třeba byly v knize lepší, jiné, ale filmově se to celé povedlo. A moje dojmy? Nebrečela jsem, udržela jsem se a neuronila jsem ani slzu. Ale přiznám se, že kdybych na film koukala doma, asi by mi nestačila krabice kapesníků. V kině jsem se držela – „Rachel nebrečí. Nebudeš brečet!!!“ Když pak zjistíte, že to stejné běželo Rachel hlavou, musíte se smát.

Do kina se chystám znovu. A o čem to svědčí? Že se mi filmová verze opravdu hodně líbila. Na knihu samozřejmě nemá, protože já jsem si „svou Hazel“ a „svého Guse“ představovala jinak, ale to asi téměř všichni. To je na knihách to krásné. Že si postavy představujeme po svém.

Všem film doporučuji. Rozhodně to není pro milovník hororů, ale je to krásný, s humorem vyprávěný, smutný romantický příběh o lásce, naději, životě a touze zanechat po sobě stopu, aby na vás ti, na kterých vám záleží, nezapomněli. A opravdu moc děkuji Yoli, za možnost vidět film dříve, než ostatní.