Za 14 dní vyjde u nakladatelství DOMINO hodně zajímavá kniha, na kterou se já osobně hodně těším, a do ruky se mi dostala ukázka toho, o čem kniha je a hlavně jak je a hlavně – jak je napsaná. Hned po ránu mi dokázala vykouzlit úsměv na tváři, smála jsem se a to mi bylo fakt zle. Opravdu se už nemůžu dočkat, až si ji přečtu. A protože bych ráda nalákala i Vás, tady máte úryvek toho, jak se Julie snaží „začít“ nový život.
Ráno uteklo úžasně rychle. Sobota dopoledne je obvykle nabitá, ale tentokrát šlo všechno hladce, docela určitě i proto, že Mortagne nebyl „z osobních důvodů“ přítomen. Pobočku řídila Géraldine a celá zářila. Podařilo se mi odejít o čtvrt hodiny dřív. Cestou domů jsem si radostně poskakovala a byla jsem připravená dokončit svůj temný plán.
Na schodech jsem si urovnala halenku, zhluboka jsem se nadechla a pak zaklepala na Rikovy dveře. Bylo slyšet nějaký hluk. Otevřel skoro okamžitě.
„Dobrý den, nerada vás ruším...“
„...zapomněli jsme si vyměnit čísla!“
„To je pravda! Ale taky jsem vás přišla poprosit, jestli byste pro mě mohl něco drobného udělat. Fakt se cítím trapně, že vás o to žádám, ale rozbil se mi počítač a já musím v pondělí odevzdat prezentaci. Myslíte, že byste případně...“
„Chcete, abych se na to mrkl? Žádný problém! Hodí se vám to hned teď?“
Julie, měla by ses stydět, že využíváš laskavost toho kluka. Zločin se nevyplácí. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
„Nechci vás takhle zneužívat.“
„Pohoda. Vezmu klíče a přijdu.“
Ztratí se uvnitř bytu a hned se zase objeví se svazkem klíčů v ruce. Zeptám se ho:
„Nepotřebujete nějaké nářadí?“
Dostala jsem strach, že jsem teď udělala pěknou botu. Jak můžu vědět, jestli to bude muset celé rozmontovat? Agentka JT se možná prozradila...
„Když se podíváme na základní desku, budeme už vědět, co se děje. Často to není nic vážného.“
To si jen myslíš, chlapečku.
Otevřu dveře a poprvé ho zvu dovnitř. Snažím se vypadat co možná nejnormálněji. Jde o to, vypadat uvolněně. Abych se do té role dostala, snažím se přesvědčit sama sebe, že takhle uklizeno je u mě naprosto běžně. Ale nedaří se mi to. To bude tou upřímností...
„Kde máte tu mašinu?“
„Napravo v pokoji na stole.“
Prosím tě, Tufufu, ani slovo, jinak je celý můj plán v háji!
Ric si to namíří přímo k počítači. Na nic jiného se ani nepodívá. On úplně kašle na to, že jsem tady čtyři hodiny uklízela! To jsou celí chlapi. Klidně bych mohla napsat na zeď u vchodu velkými písmeny „Vezmi si mě“ a na tu v pokoji „Strhej ze mně všechny šaty“, a on by si toho ani nevšiml.
Nejdřív ověřil, jestli funguje zásuvka. Zas ty jeho přesné pohyby. Bez zaváhání se posadí, jako by byl u sebe doma a stiskne startovací knoflík. Jdu k němu blíž.
„Jak jste zjistila, že nefunguje?“
„Včera večer jsem pracovala na té prezentaci a najednou nic. Už nešel znovu spustit.“
A Oskara za nejlepší herecký výkon získává Julie Tournellová! Celý sál vstává, já děkuju publiku a pláču před miliardou televizních diváků, kteří se na slavnostní předávání cen dívají v přímém přenosu.
Ric čeká, jestli bude nějak reagovat „centrální jednotka“, tak to nazval. Je klidný. Jdu ještě blíž. Předstírám, že mě zajímá ta černá obrazovka, ale přitom myslím jen na svou bradu, která se už už lehce dotýká jeho ramene. Moc hezky voní.
„Opravdu má nějaký problém,“ vypustí ze sebe, zrovna když na klávesnici mačká nějakou bizarní kombinaci kláves.
Takový malý problémek. To jsem ale spokojená! Už nikdy nebudu o počítačích mluvit ve zlém. Informatika je úžasná, i v problémových situacích dává lidi dohromady. A bude to trvat celé hodiny. Jsem tak ráda, že je můj počítač nepoužitelný.
Na své tváři cítím teplo sálající z té jeho. Neuvědomuje si, že mám hlavu téměř položenou na jeho rameni. V tomhle jsou chlapi fajn, ničeho si nevšimnou.
Zkouší jinou kombinaci kláves. Skoro to vypadá, jako by se čtyřleté dítě pokoušelo neobratně zahrát Chopina na piáně, které je pro něj moc velké. Až na to, že jemu se podaří to na té klávesnici zahrát dobře – počítač se spustil. Prudce vstávám a strašně moc se divím, jak tenhle stroj může ještě fungovat, když jsem ho tak pěkně rozkuchala.
Ale to není možné! Přece jsem včera večer sama odtamtud vytrhla tu součástku! Ani se mi tomu nechce věřit...
Jsem pobouřená, ale nemůžu nic říct. Rikovy prsty běhají po klávesnici.
„Nakonec to není tak vážné,“ říká. „Myslím, že měl nějaký mikrozkrat, tak stávkoval. Vypadá to, že se spouští úplně normálně. Za pět minut to bude v pořádku.“
Zmítá mnou zlost, jsem úplně šílená vzteky. Já ten počítač asi podpálím! Když chci, aby fungoval, tak stávkuje, a když chci, aby stávkoval, tak funguje! To je nesnesitelné! V tom stroji je deset tisíc krámů a já pocuchala zrovna ten, který k ničemu není.
Snažím se uklidnit a Ric mezitím ověřuje všechny programy. „Prochází si ho“, jak říká. Je spokojený, že mi pomohl. A já mu nemůžu nic říct. Musím se usmívat a vypadat, že se mi ulevilo, možná i trochu poskakovat radostí. Dokonce jsem mu ani nic nenabídla k pití a už vůbec jsem neměla čas dívat se, jak mě zachraňuje. Trochu tepla a vůně, to je všechno, co z toho mám.
„Tak,“ zvedá se, „všechno je ok.“
„Dáte si něco k pití?“
„Ne, děkuju, musím si ještě dnes připravit zakázky, jinak nebudu mít čas jít si zítra zaběhat.“
„Vy běháte?“
„Kdykoliv to jen jde. Uklidňuje mě to. Vyprázdním si u toho hlavu a to teď zrovna potřebuju.“
Julie, někdy se v životě naskytnou určitě příležitosti, které nesmíš promeškat. Tak do toho!
Slyším se, jak říkám:
„Já taky běhám. Teda pokud zrovna nekulhám!“
„Opravdu? Jaké vzdálenosti?“
„Ani nevím, pro mě je spíš rozhodující krajina. Když už není tak hezká, tak se vrátím!“
Ty přehnaná romantičko! Ubohá hlupačko! Teď už mu můžeš rovnou odvyprávět, jak ses proběhla až do Švýcarska, a protože to tam bylo hezké, pokračovala jsi přes severní Itálii až do Rakouska, jelikož to tam je úžasné.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Hlavně slušně :)