Na Knižním doupěti se podívejte na ukázku ze série s Lincolnem Rhymem
Dnes se podíváme na ukázku z knihy Tvůj stín ze série Kathryn Dance
Předmět: Brzy ahoj!!!
Od: EdwinSharp18474@anon.com
Komu: KST33486@westerninternet.com
Dne 5. září 23.43
Ahoj Kayleigh,
sehnal jsem Tvoji novou e-mailovou adresu. Vím, o co jim jde, ale NEBOJ, všechno bude v pořádku. Zrovna ležím v posteli a poslouchám Tebe. Mám pocit, jako bych byl doslova Tvůj stín… A Ty můj. Jsi tak nádherná!
Nevím, jestli jsi měla příležitost o tom přemýšlet – máš spooooustu práce, já vím! –, ale zeptám se Tě znovu: kdybys mi chtěla poslat nějaké své vlasy, bylo by to strašně bezva. Vím, že sis je nestříhala deset let a čtyři měsíce (je to jedna z věcí, díky nimž jsi tak rozkošná!!!), ale třeba Ti nějaké zůstaly na hřebenu. Nebo ještě lépe na polštáři. Budu je navždy střežit jako oko v hlavě.
Nemůžu se DOČKAT Tvého pátečního koncertu.
Brzy ahoj.
Navždy Tvůj,
XO, Edwin
Srdcem koncertního sálu jsou lidé.
A když je tento rozlehlý prostor zšeřelý a prázdný, tak jako byl nyní tento sál, může v něm elektrizovat nedočkavost či napjatá lhostejnost.
Ba dokonce i nevraživost.
Hele, nech toho blouznění, řekla si v duchu Kayleigh Towneová. Přestaň se chovat jako dítě. Stála na širokém ošoupaném pódiu v hlavním sále konferenčního centra ve Fresně, znovu si prohlédla rozlehlou místnost a pověřila své obvykle hyperkritické oko úkolem připravit se co nejlépe na páteční koncert; několikrát se zamyslela nad osvětlením, nad pohyby na pódiu i nad rozestavením jednotlivých členů kapely. Kde bude nejlepší přiblížit se k divákům – ale ne příliš –, kde se může dotýkat jejich rukou a rozdávat jim vzduchem polibky. Kde bude akusticky optimální umístit odposlechy – reproduktory namířené na kapelu, která se díky nim slyší bez ozvěny a zkreslení. Mnoho hudebníků si dnes jednoduše strká špunty do uší, ale Kayleigh měla ráda bezprostřednost tradičních odposlechů.
Bylo třeba promyslet stovku dalších detailů. Kayleigh zastávala názor, že každé vystoupení by mělo být dokonalé, víc než dokonalé. Každé publikum si zaslouží to nejlepší. Sto deset procent výkonu.
Koneckonců vyrostla ve stínu Bishopa Townea.
Nešťastná volba slov, pomyslela si nyní.
Já budu Tvůj stín. Navždycky…
Ale zpátky k plánování. Tohle vystoupení se musí lišit od předešlého koncertu, který měla Kayleigh v tomto sále zhruba před osmi měsíci. Obměny programu byly obzvláště důležité, protože mnozí fanoušci navštěvovali koncerty v jejím domovském městě pravidelně a ona chtěla, aby vždy dostali něco nečekaného. Byla to jedna ze zvláštností hudby Kayleigh Towneové; neměla tolik fanoušků jako jiní zpěváci, ale její příznivci byli oddaní jako zlatí retrívři. Znali nazpaměť její texty, znali její kytarové riffy, znali její pohyby na pódiu a smáli se jejím vtipům ještě dříve, než je stačila doříct. Jejími vystoupeními žili a dýchali, viseli jí na rtech, znali její životopis, věděli, co má a co nemá ráda.
A někteří chtěli vědět ještě mnohem víc…
Při této myšlence se Kayleigh sevřelo srdce i žaludek, jako by uprostřed ledna vstoupila do jezera Hensley.
Samozřejmě myslela na něj.
Náhle ztuhla a zalapala po dechu. Ano, ze zadní části sálu ji někdo pozoruje! Žádný člen jejího týmu to přitom být nemůže.
Stíny se pohybovaly.
Anebo je to jen výplod její fantazie? A nešálí ji třeba zrak? Kayleigh dostala do vínku dokonalý hudební sluch a andělský hlas, ale pak Bůh zřejmě usoudil, že by to stačilo, a u zraku ji vzal pořádně zkrátka. Kayleigh zamžourala a upravila si brýle. Byla si jistá, že se vzadu někdo ukrývá – že se vyklání zpoza dveří vedoucích do kumbálu se složenými prodejními stánky.
A pak ten pohyb ustal.
Kayleigh usoudila, že to vlastně žádný pohyb nebyl. Jen světlohra, náznak mihotajícího se stínu.
Zároveň však slyšela řadu znepokojivých cvaknutí, prasknutí a stenů – nedokázala posoudit, odkud se berou – a ucítila v zádech mrazivou paniku.
On…
Muž, který jí napsal stovky e-mailů a dopisů, intimních, pomatených, blábolících o společném životě, který by mohli vést, žádajících o pramínek vlasů, o ustřižený nehet. Muž, který se na dobré desítce koncertů dostal tak blízko ke Kayleigh, že dokázal pořídit její detailní fotografie, aniž si ho kdy někdo všiml.
Muž, který zřejmě – i když se to nikdy neprokázalo – během turné pronikal do autobusů či obytných vozů kapely a kradl Kayleighiny svršky včetně spodního prádla.
Muž, který jí poslal několik svých fotografií: kudrnaté vlasy, otylá postava, šaty, které působily špinavě. Žádný snímek nebyl obscénní, ale jejich familiárnost člověka paradoxně znepokojovala o to víc. Podobné fotky posílá milenec mobilem z výletu.
On…
Kayleighin otec nedávno najal osobního strážce – obrovského chlapa se zašpičatělou oholenou hlavou, jemuž se čas od času táhl od ucha tenký zakroucený kabel, aby bylo každému jasné, co má tenhle člověk na práci. Darthur Morgan však byl momentálně venku; obcházel objekt a kontroloval auta. Jeho bezpečnostní plán zahrnoval i jeden promyšlený fígl: snažil se být co nejvíce vidět, aby se potenciální šmíráci raději otočili na podpatku a odešli, než aby riskovali střet se stodvacetikilovým pořízkem, který vypadá jako našňupnutý rapper (jímž jako teenager samozřejmě býval).
Kayleigh si znovu prohlédla temná zákoutí sálu – ideální místo, na němž on mohl stát a pozorovat ji. Nato zaťala zuby vztekem nad svou bázlivostí a hlavně nad neschopností zkrotit svůj neklid a nesoustředěnost. VRAŤ SE K PRÁCI, pomyslela si.
Čeho se vlastně bojí? Není tu přece sama. Kapela zatím do města nepřijela – dokončovali něco ve studiu v Nashvillu –, ale za obřím mixážním pultem Midas XL8, jenž vévodí zvukařskému ostrůvku v zadní části sálu asi šedesát metrů od Kayleigh, sedí Bobby. Alicia právě dává do pořádku zkušebny a dva ramenatí bedňáci z Bobbyho party vykládají vzadu náklaďák, dávají dohromady a třídí stovky beden, nářadí, rekvizit, překližkových desek, stupínků, kabelů, zesilovačů, hudebních nástrojů, počítačů a ladiček – zkrátka tuny nádobíčka, které potřebují i skrovně cestující kapely, jako je ta Kayleighina.
Kayleigh předpokládala, že kdyby ten stín patřil jemu, někdo z jejích lidí by k ní už dávno spěšně přiběhl.
Sakra, přestaň z něj dělat něco víc, než je! Z něj, z něj, z něj, jako by ses bála i vyslovit jeho jméno. Jako by se po vyřknutí jeho jména mohl ten člověk fyzicky zhmotnit.
Od: EdwinSharp18474@anon.com
Komu: KST33486@westerninternet.com
Dne 5. září 23.43
Ahoj Kayleigh,
sehnal jsem Tvoji novou e-mailovou adresu. Vím, o co jim jde, ale NEBOJ, všechno bude v pořádku. Zrovna ležím v posteli a poslouchám Tebe. Mám pocit, jako bych byl doslova Tvůj stín… A Ty můj. Jsi tak nádherná!
Nevím, jestli jsi měla příležitost o tom přemýšlet – máš spooooustu práce, já vím! –, ale zeptám se Tě znovu: kdybys mi chtěla poslat nějaké své vlasy, bylo by to strašně bezva. Vím, že sis je nestříhala deset let a čtyři měsíce (je to jedna z věcí, díky nimž jsi tak rozkošná!!!), ale třeba Ti nějaké zůstaly na hřebenu. Nebo ještě lépe na polštáři. Budu je navždy střežit jako oko v hlavě.
Nemůžu se DOČKAT Tvého pátečního koncertu.
Brzy ahoj.
Navždy Tvůj,
XO, Edwin
Neděle
1. kapitola
Srdcem koncertního sálu jsou lidé.
A když je tento rozlehlý prostor zšeřelý a prázdný, tak jako byl nyní tento sál, může v něm elektrizovat nedočkavost či napjatá lhostejnost.
Ba dokonce i nevraživost.
Hele, nech toho blouznění, řekla si v duchu Kayleigh Towneová. Přestaň se chovat jako dítě. Stála na širokém ošoupaném pódiu v hlavním sále konferenčního centra ve Fresně, znovu si prohlédla rozlehlou místnost a pověřila své obvykle hyperkritické oko úkolem připravit se co nejlépe na páteční koncert; několikrát se zamyslela nad osvětlením, nad pohyby na pódiu i nad rozestavením jednotlivých členů kapely. Kde bude nejlepší přiblížit se k divákům – ale ne příliš –, kde se může dotýkat jejich rukou a rozdávat jim vzduchem polibky. Kde bude akusticky optimální umístit odposlechy – reproduktory namířené na kapelu, která se díky nim slyší bez ozvěny a zkreslení. Mnoho hudebníků si dnes jednoduše strká špunty do uší, ale Kayleigh měla ráda bezprostřednost tradičních odposlechů.
Bylo třeba promyslet stovku dalších detailů. Kayleigh zastávala názor, že každé vystoupení by mělo být dokonalé, víc než dokonalé. Každé publikum si zaslouží to nejlepší. Sto deset procent výkonu.
Koneckonců vyrostla ve stínu Bishopa Townea.
Nešťastná volba slov, pomyslela si nyní.
Já budu Tvůj stín. Navždycky…
Ale zpátky k plánování. Tohle vystoupení se musí lišit od předešlého koncertu, který měla Kayleigh v tomto sále zhruba před osmi měsíci. Obměny programu byly obzvláště důležité, protože mnozí fanoušci navštěvovali koncerty v jejím domovském městě pravidelně a ona chtěla, aby vždy dostali něco nečekaného. Byla to jedna ze zvláštností hudby Kayleigh Towneové; neměla tolik fanoušků jako jiní zpěváci, ale její příznivci byli oddaní jako zlatí retrívři. Znali nazpaměť její texty, znali její kytarové riffy, znali její pohyby na pódiu a smáli se jejím vtipům ještě dříve, než je stačila doříct. Jejími vystoupeními žili a dýchali, viseli jí na rtech, znali její životopis, věděli, co má a co nemá ráda.
A někteří chtěli vědět ještě mnohem víc…
Při této myšlence se Kayleigh sevřelo srdce i žaludek, jako by uprostřed ledna vstoupila do jezera Hensley.
Samozřejmě myslela na něj.
Náhle ztuhla a zalapala po dechu. Ano, ze zadní části sálu ji někdo pozoruje! Žádný člen jejího týmu to přitom být nemůže.
Stíny se pohybovaly.
Anebo je to jen výplod její fantazie? A nešálí ji třeba zrak? Kayleigh dostala do vínku dokonalý hudební sluch a andělský hlas, ale pak Bůh zřejmě usoudil, že by to stačilo, a u zraku ji vzal pořádně zkrátka. Kayleigh zamžourala a upravila si brýle. Byla si jistá, že se vzadu někdo ukrývá – že se vyklání zpoza dveří vedoucích do kumbálu se složenými prodejními stánky.
A pak ten pohyb ustal.
Kayleigh usoudila, že to vlastně žádný pohyb nebyl. Jen světlohra, náznak mihotajícího se stínu.
Zároveň však slyšela řadu znepokojivých cvaknutí, prasknutí a stenů – nedokázala posoudit, odkud se berou – a ucítila v zádech mrazivou paniku.
On…
Muž, který jí napsal stovky e-mailů a dopisů, intimních, pomatených, blábolících o společném životě, který by mohli vést, žádajících o pramínek vlasů, o ustřižený nehet. Muž, který se na dobré desítce koncertů dostal tak blízko ke Kayleigh, že dokázal pořídit její detailní fotografie, aniž si ho kdy někdo všiml.
Muž, který zřejmě – i když se to nikdy neprokázalo – během turné pronikal do autobusů či obytných vozů kapely a kradl Kayleighiny svršky včetně spodního prádla.
Muž, který jí poslal několik svých fotografií: kudrnaté vlasy, otylá postava, šaty, které působily špinavě. Žádný snímek nebyl obscénní, ale jejich familiárnost člověka paradoxně znepokojovala o to víc. Podobné fotky posílá milenec mobilem z výletu.
On…
Kayleighin otec nedávno najal osobního strážce – obrovského chlapa se zašpičatělou oholenou hlavou, jemuž se čas od času táhl od ucha tenký zakroucený kabel, aby bylo každému jasné, co má tenhle člověk na práci. Darthur Morgan však byl momentálně venku; obcházel objekt a kontroloval auta. Jeho bezpečnostní plán zahrnoval i jeden promyšlený fígl: snažil se být co nejvíce vidět, aby se potenciální šmíráci raději otočili na podpatku a odešli, než aby riskovali střet se stodvacetikilovým pořízkem, který vypadá jako našňupnutý rapper (jímž jako teenager samozřejmě býval).
Kayleigh si znovu prohlédla temná zákoutí sálu – ideální místo, na němž on mohl stát a pozorovat ji. Nato zaťala zuby vztekem nad svou bázlivostí a hlavně nad neschopností zkrotit svůj neklid a nesoustředěnost. VRAŤ SE K PRÁCI, pomyslela si.
Čeho se vlastně bojí? Není tu přece sama. Kapela zatím do města nepřijela – dokončovali něco ve studiu v Nashvillu –, ale za obřím mixážním pultem Midas XL8, jenž vévodí zvukařskému ostrůvku v zadní části sálu asi šedesát metrů od Kayleigh, sedí Bobby. Alicia právě dává do pořádku zkušebny a dva ramenatí bedňáci z Bobbyho party vykládají vzadu náklaďák, dávají dohromady a třídí stovky beden, nářadí, rekvizit, překližkových desek, stupínků, kabelů, zesilovačů, hudebních nástrojů, počítačů a ladiček – zkrátka tuny nádobíčka, které potřebují i skrovně cestující kapely, jako je ta Kayleighina.
Kayleigh předpokládala, že kdyby ten stín patřil jemu, někdo z jejích lidí by k ní už dávno spěšně přiběhl.
Sakra, přestaň z něj dělat něco víc, než je! Z něj, z něj, z něj, jako by ses bála i vyslovit jeho jméno. Jako by se po vyřknutí jeho jména mohl ten člověk fyzicky zhmotnit.
Anotace
Někteří fanoušci jsou ochotni pro své idoly i vraždit...Pro Kayleigh Towneovou, krásnou a úspěšnou zpěvačku, to byla jen rutinní odpověď nadšenému fanouškovi. Pro Edwina Sharpa byl její mail nezpochybnitelným důkazem, že ho Kayleigh miluje. Ano, oni dva jsou spřízněné duše a na tom nic nezmění ani výhrůžné dopisy od jejích právníků, ani předběžná opatření soudu. Edwin o její lásce nepochybuje. A nepochybuje tudíž ani o tom, že svůj poslední hit nazvaný Tvůj stín napsala jen a jen pro něj.
Kayleigh se připravuje na koncert ve svém domovském městě a má podivný pocit, že ji někdo sleduje. Co když je to zase ten podivín Edwin? Copak se ho nikdy nezbaví? Ten člověk o ní ví děsivě mnoho a stále podléhá své šílené představě o tom, že si jsou souzeni... Kayleigh to teď ale nemůže řešit, a tak požádá o pomoc svou přítelkyni Kathryn Danceovou.
A pak jí kdosi v noci zavolá a do telefonu pustí začátek písničky Tvůj stín. Krátce poté je nalezena zohavená mrtvola člena kapely a způsob, jakým byl hrůzný čin vykonán, evokuje slova první sloky přehraného hitu. Kathryn Danceová velmi dobře ví, že psychopati se nikdy nespokojí s jednou vraždou – a samozřejmě stejně dobře ví, že Tvůj stín má mnohem více než jednu sloku... (www.dominoknihy.cz)
Série
Žádné komentáře:
Okomentovat
Hlavně slušně :)