Letní dumání 2 - Zahraniční a domácí knižní blogosféra

S posledním dnem prázdnin mám pro vás opožděně i poslední letošní Letní dumání. A podíváme se hezky na tu naší i světovou blogosféru, jelikož toto téma se jmenuje „Zahraniční a domácí knižní blogosféra“. Provedu vás nejen blogy ke kterým se vracím u nás, ale i těmi zahraničními (jmenovat nebudu). Jak už Syki řekla: „Co si budeme říkat, je nás tu jak nasraných. Ale v porovnání se zahraničím jsme ještě pořád malinkatí.“ A já se trochu rozpovídám o tom, co pro mě tahle komunita znamená, jaké byly začátky a co mě pohání. A možná čeho bych i ráda dosáhla.

Opravdu se ten nás „malý rybníček“ rozrostl. Co si vzpomínám, když jsem se já pustila do psaní svého blogu, byl počet blogerů mnohonásobně menší. Spolu s těmi zavedenými blogy jsem postupně začala sledovat další a další. Našla jsem si několik, kam se ráda vracím, kde si s chutí přečtu novou recenzi, nebo článek. U jiných se zase zapojuji do projektů nebo meme. Přiznávám, že nečtu všechny blogy, ale pokud mne zaujme kniha nebo název článku, přečtu si to. Důvod, proč čtu tak málo knižních blogů je jednoduchý. Většinou se knižní výběr neshoduje s mým vkusem. I když kniha může být zajímavá, pokud mě nezaujme anotace, recenzi nečtu. Pořád ale hledám a objevuji nové a nové.

Oproti zahraniční blogosféře jsme opravdu jen jehla v kupce sena a máme se co učit, nicméně se nemusíme hned „opičit“. Ze zahraničních knižních blogů mám opět pár, kam se ráda vracím. Upřímně, ten výběr je žánrově mnohem větší, takže jsem našla několik, které mají obsahově blízko k tomu mému. Pak má taky hodně autorů kromě stránek i vlastní blog, díky němuž jsem se přiblížila více k jejich tvorbě. Samozřejmě na těch zahraničních se dá najít mnohem víc memes a různých projektů, ale je to dané především velikostí komunity. Kdybychom my tady měli každý den meme, jak by blogy asi vypadaly. 

Naše komunita pro mě znamená strašně moc. Především je to totiž místo, kde můžu otevřeně mluvit o tom, co mám ráda, co to znamená číst, nemoct přestat, hltat každé slovo a s otevřenou pusou zůstat zírat na poslední větu. V tomhle světě, který přestal být pouze virtuální, se cítím doma a sama sebou. Díky blogování jsem poznala spoustu blogerů, kteří jsou mi sympatičtí i jako lidé, což je super. Poprvé jsem třeba viděla Báru, Katku, Petru a další a další na velkém knižním srazu. Při takových příležitostech si jednoduše uvědomíte, že tihle lidé, ač s nimi třeba nesdílím lásku ke stejnému typu knih, jsou další rodina.

Občas mám chuť se na všechno vybodnout, jenže vím, že by mi to strašně chybělo a že je tohle část mě. Každý článek nebo recenze je pro mě výzva k tomu, abych se zlepšovala. Když se totiž podívám na začátek, musím se smát. Připadá mi, že jsem psala strašné nesmysly. Ale každé začátky jsou těžké. Pořád se mám co učit a co zlepšovat. Nikdy jsem neměla ambice stát se úspěšnou, známou nebo následovanou bloggerkou, ale ráda ukazuji knížky, které mám já sama ráda. Možná mám omezený záběr, ale v tomhle směru jsem zase ráda, že jsem tak trochu jedinečná a jen výjimečně se na dalších blozích objeví recenze na stejnou knihu.

Kam bych se chtěla dostat a čeho bych ráda dosáhla? Hodně mě baví zpovídat autory o jejich práci a životě. Snem je udělat rozhovor s mým nejoblíbenějším autorem – Jeffery Deaverem. S nejoblíbenější autorkou už jsem tu čest měla. Musím říct, že je to neskutečný zážitek, když vám na email autor či autorka odepíše. Samozřejmě v dnešní době je to mnohem jednodušší, ale i tak si to užívám. A jednou bych třeba mohla pracovat v knižním odvětví. Ale to je jen sen a já si říkám, že snít je dobré, ale chce to i žít. A zatím jsem ráda za všechno, co se mi doteď povedlo.