Jarní dumání #4

A máme tu poslední příspěvek do "Jarního dumání" od SYKI. Tentokrát je tématem - "Knihomolství". Pro nás již běžně používané slovo, ale pro mnohé úplně neznámé. Takže se tady pokusím s vámi podělit o můj názor na knihomolství a knihomoly.

Kdo je to vlastně knihomol. No, jsem to já, nejspíš i Ty. A co nás charakterizuje? V prvé řadě je to láska ke knihám a čtení, nicméně to není vše. Tím, co z nás dělá knihomoly a ne jen "obyčejné" čtenáře je vášeň. Vášeň s jakou čteme, s jakou se dokážeme bavit o každém slově, které jsme kde přečetli, jak si doporučujeme navzájem knížky a jak nás právě ono čtení naplňuje.

Pro ty ostatní je ale většinou knihomol někdo úplně jiný. Někdo, kdo je nespolečenský, sedí někde v koutku s knihou, na nose tlusté brýle, na sobě většinou neforemné oblečení a prostě je to takový ňouma. Nebudu zastírat, než jsem čtení propadla úplně, asi jsem si knihomola představovala taky tak. Ale ono je to dáno především tím, jak jsou ti, co rádi čtou prezentováni.

Koukněte se na film kde je nějaký vášnivý čtenář. V devadesáti procentech to bude nějaký šmudla sedící v rohu, nebude schopný komunikovat se společností a jediné co zvládne, je objednat si kafe. Už by mohli natočit film, kde je nějaký knihomol fakt sexy kluk ;o) I když, pamatuji si, že když jsem kdysi koukala Gilmore Girls, byl tam jeden takový.

U mě se knihomolství vyznačuje především tím, že když nemůžu usnout jdu si číst. Knihovnu mám hned vedle postele, takže prostě sáhnu do police, vytáhnu knížku a čtu. Přiznám se, že občas je to zdraví škodlivé, to když se u čtení takříkajíc zapomenu, ale každá "závislost" má svá negativa. Vždycky se hodně pobavím, když se mě někdo zeptá co ráda dělám a já odpovídám, že čtu. Tedy ve chvíli, kdy dotyčný zjistí co čtu a kolik toho přečtu. Na druhou stranu vždycky nevěřím vlastním uším, když mi někdo řekne že nečte. A pak prohlásí, že co potřebuje si najde na internetu, že k tomu přece nemusí číst knížky. Ale tahle debata by byla na dlouho a stejně bych se s dotyčným nedostala k jednotnému výsledku. 

On je samozřejmě rozdíl v tom, jaký žánr čtete. Když totiž řeknu, že jsem přečetla deset knížek já a stejný počet přečte moje kamarádka je v tom diametrální rozdíl. Ona čte knížky třeba od Monyové, která sice píše (psala)  hezky, ale její knihy mají malý formát a stránkově jsou v průměru kolem stovky. Já čtu knížky, která mají v průměru 400 stránek a jsou toho běžného knižního formátu. Tam je pak rozdíl, ale čteme obě a to je podstatné. Protože kdyby se ona nutila do "mých" knih a já do "jejích" nebylo by to k ničemu. Ani jedna z nás by si to čtení neužila a o tom to celé přeci je. O tom, že nás to čtení baví, že nás baví to co čteme.

Co se týče povinné četby, to jsme asi četli všichni :o) Někoho to bavilo, někoho ne. Já se přiznám, že jsem propadla válečné a meziválečné próze. Zato česká literatura mě nikdy nebavila a čtení pro mě bylo utrpení. Připadala mi hrozně nudná a o ničem. Jediné, co si získalo mé srdce byla česká poezie. Vlastně poezie celkově. Dodnes nezapomenu na Květy zla a jejich Zdechlinu.

„ Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,

    jak stvořeného pro lásku,

    jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná

   na horkém loži z oblázků, “

Pro někoho morbidní a nechutná báseň, pro mě citová záležitost, která mi připomíná dobu strávenou na střední škole, s učitelkou, která měla neuvěřitelný cit pro literaturu a která mě vlastně přivedla k opravdovému čtení. Ještě dneska vzpomínám, jak jsme se museli učit úryvky básní, jak po nás chtěla čtenářský deník, jak se nám snažila vštípit lásku k jazyku. Díky ní jsem knihomolka jak se patří.

Kdo ví, jestli s přibývajícím  věkem, prací, povinnostmi a rodinou budu mít tolik času na čtení. Možná ano, možná ne, ale teď je četba součást mě a jsem na to hrdá.