Review: Kurz tvůrčího psaní

Kurz tvůrčího psaní – The Writing class

Autor – Jincy Willett

Počet stran - 304

Vydáno – 2010

Nakladatelství – Knižní Klub

Anotace

Osamělá, stárnoucí spisovatelka Amy Gallupová je postavena před nesnadný úkol – odhalit strůjce útoků vedených na členy její nové skupiny studentů. Nepomůže ani rozpuštění kurzu, nadšení účastníci v něm – a v pátrání po pachateli – pokračují tajně. Útoky se však stupňují a brzy se z nevinných kanadských žertíků stanou vražedné skutky a z adeptů spisovatelského řemesla jejich oběti.

Recenze

Psát recenzi na tuhle knihu je pro mne hodně těžké, protože sama kniha se jednou svou dosti podstatnou částí dotýká právě hodnocení literárních děl. A obstát proti přesile, kterou tvoří všechny postavy vytvořené Jincy Willett, to je opravdu obtížné. V prvé řadě k obsahu. Neuvěřitelně napínavý, čtivý, plynulý a svým způsobem lehký a vtipný text. Amy, hlavní postava knihy je člověku neuvěřitelně blízká, i když má svá tajemství a občas až přehnané názory na lidskou společnost. Jenže přesně to, jak jedná, jak se chová, jak neskrývá své znechucení, svou touhu být prostě sama, to je vlastně tak lidské a tak otevřené. Občas bych si přála zachovat se jako ona – říct „Dost, vypadněte!“

Abych řekla o co jde. Kurz tvůrčího psaní je v prvé řadě detektivní román a tím také je po celou dobu čtení. Nicméně je doplněn o ohromnou spoustu komických, úsměvných situací, které člověka lehce rozesmějí. A přiznám se, že jsem ze začátku měla dojem, že o žádnou detektivku nejde. Vždyť tam nebyla vražda, násilí, vyšetřování. Jenže tohle všechno se tam stejně objeví a postavy studentů ve večerním kurzu se stávají obětmi a podezřelými zároveň. A autorka dokáže napínat do posledního řádku.

Autorka brilantně ukázala, že detektivní román nemusí být postaven pouze na vyšetřování vraždy „za zavřenými dveřmi“. Své kvality ukázala především v pestrosti textu, kdy postavy postupně ukazují své literární pokusy. Od prózy, po román, přes báseň. A do samotného textu nenápadně propašovala i deníkové úryvky „snajpra“, který terorizuje skupinu. Čímž tak útočí na všímavost čtenáře, který má možnost vlastně už od začátku sledovat jeho psychické rozpoložení a možná i jeho další úmysly.

Kniha hýří nejen napětím, ale i vtipem, kdy si Amy sarkasticky utahuje ze svého života, ze svého blogu, kam píše různé seznamy – divných slov, nejvíc sexy písmen, nejhorších knih, … Sekunduje jí její věčná studentka Carla a celá skupina se dynamicky doplňuje. A člověk si říká, že tenhle nebo onen prostě nemůže být „snajpr“ protože … prostě proto, že je to „ta“, „ten“, „onen“.

Jincy dokázala v této knize neuvěřitelné. Do detektivky dostat tolik lidskosti, vyvarovat se klišé, předem stereotypním postupům vyšetřování, snad i mluvení postav. A když už, vždy se to týkalo odkazu na dílo, autora, styl … prostě byla velice originální. Kurz tvůrčího psaní bych si s chutí přečetla znovu, protože to byla po dlouhé době opravdu krásně napsaná kniha co se stylu i slohu a použitých slovních obratů týče. Opravdu je znát, že je to „paní“ spisovatelka.

Někdy během šesti nocí mezi Halloweenem a následujícím úterkem, kdy dostala Škodičův email, Amy musela párkrát na chvilku usnout, ale k té domněnce ji vedl pouze fakt, že úplně nepřišla o rozum, což se údajně stane, když u člověka dojde ke kritické spánkové deprivaci.

…

„Chcete vidět tělo?“ zasípala Tiffany.

„Já vím,“ povzdechla si Amy. „to vážně zní trochu jako ,Chcete vidět, jak jsme upravili dětský pokoj?“

„Byl to opravdu dlouhý den,“ ujal se iniciativy mužně Harry.