Konečně (nebo už?) předposlední téma Letního dumání. Tentokrát se dostaneme trochu hlouběji, a to na „Emoční stránku knih“. Bude to nejen o tom, jestli mě nějaká kniha dokáže rozbrečet, nebo naštvat. Syki jako „šablonu“ napsala toto: Brečím, brečíš, brečíme. Anebo hromadně křičíme. Anebo ani jedno z toho? Ani slza neukápne? Jaké příběhy či scény vás dokážou chytit za srdce? U čeho si vypláčete oči a u čeho nehorázně nadáváte, protože se vám nelíbí, jakým směrem se příběh ubírá? Co vás dokáže citově dostat?
Chtě nechtě stejně začnu u toho pláče. Jak víte, já na tu romantiku prostě asi moc nejsem. Nejen že se mi pak v noci zdají hororové sny, ale dost často mě taková kniha ani nebaví, i když se najdou výjimky. Pokud je to, ale dobře napsaná kniha s romantickou linkou nemám nic proti. No, proč to říkám. Třeba taková „Nebezpečná láska“ není podle mě romaťárna, ale zamávala se mnou dost slušným stylem. Brečela jsem, nemohla číst dál, prostě jsem byla úplně emočně vyždímaná. A pak mě autorka dorazila koncem.
Tady jsem bulela jako želva, nestydím se přiznat, že jsem autorku v jeden moment nenáviděla. Ukápla mi slza i u „Jestli zůstanu“ nebo „Černobílého světa“. Naposledy jsem měla slzy na krajíčku a nakonec jsem bulela paradoxně u neromantické knihy, a tou byla Robokalypsa. Bylo to reálné a děsivé a smutné a upřímné a kombinace všeho co se tam dělo mě nenechalo chladnou.
Strašně ráda mám knížky, u kterých se s chutí zasměju i nahlas. Myslím, že je to známka dobře napsané knihy, protože donutí čtenáře projevit pocity. A co si budeme povídat, je hodně příjemné se od srdce zasmát. V dnešním světě toho k veselí nejspíš moc není, takže když mě dokáže pobavit knížka, jsem za to ráda. Ještě raději mám ale knihy, které vyprávějí příběhy, u kterých si můžu říct „Jo, to jsem zažila.“ „Jako by mluvili o mě.“ .
I když to bude znít asi zvláštně, nerada se bojím. A to jako opravdu. Já nemám ráda horory a podobně. Takové ty knížky, kdy bojíte otevřít stránky před spaním, protože pak nebudete moct usnout. Proto čtu thrillery, u kterých „jediné“ emoce které vyvolají, jsou touha odhalit vraha. Ať je děj sebevíc „nechutný“ dokážu se oprostit a v klidu se vyspat. Občas si i zanadávám, protože jde pátrání podle mého názoru špatným směrem a já s tím nemůžu nic dělat. Nebo když dočtu knihu a zjistím, že vrah je stejně fuč. To mi ulétne nějaké to sprosté slůvko. Sem tam obrečím i něčí smrt, především pokud je to někdo, kdo byl ve vícero knihách.
Každá kniha, ať už je to romantický příběh nebo cokoliv jiného by měla působit na emoce čtenáře. Jinak se bude nudit a knihu odloží. Ať už mě děj „nutí“ ke smíchu, červenání se, pláči nebo vzteku. Bez emocí by to bylo o ničem. Jen prázdná slova a nic víc.
Jaká knížka vás rozbrečela a u které jste nadávali na vývoj děje?
Mě teď o víkendu naprosto rozsekalo Než jsem tě poznala, celou svou duší i srdcem jsem věřila v jiný konec a bylo to tak strašně moc smutné, ještě dva dny jsem chodila jako ve snu a to už je co říct
OdpovědětVymazat