Review: Ztracený symbol

Ztracený symbol - The Lost Symbol

Autor - Dan Brown

Počet stran - 460

Vydáno - 2010

Nakladatelství - ARGO

Anotace

Tentokrát se děj románu neodehrává na evropské půdě, ale přímo v hlavním městě spojených států ve Washingtonu, a dotýká se samotných základů americké státnosti.

Děj románu je nahuštěn do pouhých dvanácti hodin, jedna akční scéna střídá druhou. Pohybuje se v krátkých úsečných kapitolách. Ve zběsilém tempu proběhne všemi známými prostorami Washingtonu, a ve všech se v nějaké podobě vyskytují zednáři.

Recenze

Ač jsem měla trochu strach, jak se vypořádám s obrazovou stránkou knížky - přeci jen Tom Hanks ve filmové verzi Roberta Langdona exceloval, byla jsem naprosto pohlcena dějem, takže jsem neměla ani trochu pocit, že by mi zážitek kazilo cokoliv z filmových verzí DaVinci Code a Angels&Demons. Už po pár stránkách jsem začínala propadat stylu jakým je celá kniha napsaná a musím říct, že ačkoliv se děj odehrává během pár hodin je fantasticky vykreslen do nejmenších detailů.

Postava profesora - symbologa - je sama o sobě fascinující. Jeho cynismus je až úsměvný v porovnání se záhadami, které ho obklopují a nutí uvěřit a zároveň jeho houževnatost a odhodlání pomoci zachránit přítele Petera ukazuje jeho charakter a lidskost. Hodně mne zaujalo, že ač je Robert Langdon symbolog, raději by se vzdal všech symbolů a zachránil život svých přátel.

Jak jsem očekávala, po boku Roberta se objevuje žena, inteligentní, vzdělaná a odhodlaná. Katherine, sestra uneseného zednáře, neváhá porušit všechny dávné sliby, jen aby se dopátrala pravdy. Hodně se mi líbilo, že se nejedná o nějakou prostoduchou dívenku, ale o zralou ženu, která se nebojí vzepřít rozumu a jít za tím, co jí skrytá tajemství a symboly ukazují. V kontrastu k ní je další ženská postava Inoue Sató, ředitelka Bezpečnostní kanceláře CIA. Krutá, nelítostná a odhodlaná obětovat životy nevinných lidí, jen aby se dostala k tomu co chce. Nebo možná ne, nikdo není jenom černý nebo bílý.

O řádu Svobodných zednářů jsem toho slyšela hodně, ale vůbec jsem netušila kdo všechno k nim patřil a hlavně, kam až jejich „moc“ sahala. A že by se jejich znaky nacházely v samotném Washingtonu, to mne vůbec nenapadlo. Tak jako jsem nikdy neslyšela o „noetice“.

Celou dobu jsem přemýšlela proč se to všechno děje, proč Malach – únosce, dělá to co dělá. Říkala jsem si, že spousta fanatiků je schopná kvůli „malým“ věcem rozpoutat peklo na zemi, ale proč ta nenávist. Bylo až fascinující poodkrývat skrytou tvář pravdy a dávných poselství ať v ně věříme nebo ne.

Kniha je tak perfektně napsaná, že jsem si v jeden okamžik až říkala, že to takhle snad skončit nemůže. A ano, neskončilo, i když pro někoho jako já kniha spíše vypustila na světlo více otázek než odpovědí. Ale to by snad u takového žánru mělo být.

Po přečtení 460ti stran jsem zůstala v němém úžasu zírat na poslední řádky a tak nějak jsem doufala, že přeci nějakou odpověď dostanu, ale pravdou je, že takhle je to lepší. Jen doufám, že to není poslední román s tak kvalitně propracovanou tématikou a hlavně s nevyvratitelnými fakty o které se opírá.

„Oba čteme Bibli velmi čile, však ty čteš černé, kde já bílé.“ William Blake