Letní dumání 2 - Paralelní světy

Kdo by na tuhle rubriku nečekal jako na smilování, že? :o) Tyhle články mám já osobně moc ráda, protože se toho o blogerech dozvím mnohem víc, než jen z recenzí. Takže když Syki opět uspořádala dumání, neváhala jsem. Sice asi nebudu mít co říci ke všem tématům, ale to nevadí. Takže můžeme začít hned tím prvním, a to jsou „Paralelní světy“.

Syki použila jako podtitul toto „Všichni víme, že většinou do knih utíkáme zažívat ta pravá dobrodružství. Určitě jste nejednou uvažovali nad tím, v jakém světě byste rádi žili. Popusťte uzdu své fantazii a představte nám svůj paralelní svět a jeho zákonnitosti. Nezapomínejte, že můžete být, kýmkoliv (i čímkoliv) chcete!“ A tím bych začala.

Já mám v hlavě vlastně hned dva, možná i tři paralelní světy. Přemýšlela jsem nad tím, čím to vlastně asi je. Nakonec jsem došla k názoru, že je to nejspíš tím, že moje vlastní osobnost je neuvěřitelně rozporuplná a tudíž se ty menší části mě hledají někde jinde – mimo. Nebrala bych to hned jako něco magického, ale spíš něco jako alternativní současnost nebo budoucnost. Něco, co by mohlo být, kdyby jedno dvě či tři rozhodnutí v našem životě byla diametrálně jiná od těch, která jsme nakonec udělali.

Někdo by možná řekl, že je jeho paralelním světem lepší život, lepší prostředí, prostě všechno by bylo dokonalejší, ale v takovém světě bych já žít nechtěla, protože nejsem a nikdy nebudu ani bych nechtěla být dokonalá. Vlastně spousta knížek je založená na něčí „dokonalosti“. Na tom, že on či ona je perfektní a že ti ostatní jsou něco míň. 

Jeden z mých paralelních světů je strašně obyčejný, přestože je v něm něco, po čem v životě toužím. Ať už to tak vypadá nebo ne, jsem rodinný typ. Úplně s přehledem si umím představit, a byla bych za to jednou moc ráda, jak jsem doma, kolem hromada dětí, slušný hodný a milující manžel. V tomhle světě mi ke štěstí nic nechybí. Ale i tak si plně uvědomuju, že tenhle svět je jen pomíjivé nereálné štěstí, ve kterém není nic, co by tohle všechno mohlo zničit. Do tohohle světa utíkám, když mám pocit, že se mi nic nedaří a že pořádný mužský žije asi někde strašně daleko. :o)

Naopak další můj paralelní svět je možná až moc děsivý. Je to svět, kde jsem „bojovníkem“ za spravedlnost. Nazvala bych ho "Neboj se, už běžím! Já ho dostanu!" Vliv na vznik tohoto světa měli především Jeffery Deaver, Robin Cook a Kathy Reichs. Je to praštěné, ale v tomhle světě jsem soudní patoložka a bojuju proti zlu. Víte, jak malé holčičky sní o tom, že budou baletky, herečky, zpěvačky a podobně? Já chtěla být patologem. Kdybych to řekla na nějaké terapii asi by mě zavřeli rovnou do Bohnic :o) Je to takový paralelní svět založený nejen na téhle bláznivé touze, ale také na tom, že je to hlubší a nápomocnější poslání než moje skutečná práce. I když ta je důležitá taky, ale v paralelním světě je to něco zajímavějšího.

Zajímavé je, že se vždycky vidím jako vysoká zrzka. Vysoká docela asi i jsem (pokud nejsem mezi rodinou), ale do zrzavé mám přírodně opravdu hodně daleko. Jsem totiž blondýna. Faktem ale je, že vlastně jsem téhle blond holce nadala vůbec šanci, protože jsem byla nějaký deset let bruneta. Teď jsem přesedlala po nějaké době zase na červenou, ale blondýna je tam někde uvnitř a možná že ona si tvoří tyhle bláznivé paralelní světy. :o) 

Jaké jsou vaše paralelní světy? Četli jste knížku, jejímž tématem byl právě paralelní svět? Seč se snažím sebevíc, na žádný si nemůžu vzpomenout. Asi jsem žádnou takovou nečetla, ale klidně si nechám od vás poradit.