Dnešní ukázka je z knihy Krevní test
1
Seděl jsem v soudní síni a sledoval Richarda Moodyho, který právě poslouchal z úst soudce špatné zprávy.
Moody se k soudu dostavil oblečený v čokoládově hnědém polyesterovém obleku, kanárkově žluté košili, tenké kravatě a botách z krokodýlí kůže. Poškleboval se, hryzal si rty a snažil se navázat oční kontakt se soudkyní, ale po jejím přísném pohledu sklopil oči a začal pozorovat své ruce. Soudní vykonavatel stál vzadu a nespouštěl z Moodyho oči. Uposlechl mé varování a držel Moodyovy od sebe celé odpoledne. Zašel dokonce tak daleko, že Richarda prohledal.
Soudkyní procesu byla Diane Severová, žena, která si i v padesáti zachovala dívčí vzhled. Měla světlé vlasy a výraznou laskavou tvář, příjemný hlas, a byla pořád zaneprázdněná. Nikdy předtím jsem se jejího soudního líčení neúčastnil, ale znal jsem její reputaci. Než šla studovat práva, pracovala jako sociální pracovnice a po deseti letech u soudu pro mladistvé a šesti letech u soudu pro rodinné záležitosti patřila k těm nemnoha soudcům, kteří skutečně rozumí dětem.
„Pane Moody,“ říkala právě, „chci, abyste opravdu velmi pozorně poslouchal, co vám teď řeknu.“
Moody začal zaujímat agresivní postoj. Nahrbil ramena a zúžil pohled. Vypadal jako barový rváč. Jeho obhájce do něj lehce strčil loktem a on se uvolnil a přinutil k úsměvu.
„Přečetla jsem si znalecké posudky doktora Daschoffa a doktora Delawara. Oba tyto muže považuje tento soud za vynikající odborníky. Pozvala jsem si vaše děti k sobě do kanceláře a popovídala jsem si s nimi. Dnes odpoledne jsem sledovala vaše chování a slyšela jsem vaše obvinění vznesená vůči paní Moodyové. Doslechla jsem se o pokynech, které jste dal svým dětem – aby utekly od matky, a vy jste je tak mohl zachránit.“
Odmlčela se a naklonila se dopředu.
„Máte závažné emoční potíže, pane.“
Moodyho tváří se kmitl afektovaný úsměv. Zmizel stejně rychle, jako se tam předtím objevil, ale soudkyně ho stačila zachytit.
„Mrzí mě, že vám to připadá legrační, pane Moody, protože podle mě je to spíš tragické.“
„Vaše ctihodnosti,“ vložil se do jejího proslovu Moodyho právník.
Umlčela ho mávnutím svého zlatého psacího pera.
„Teď ne, pane Durkine. Slovíčkaření jsem si včera vyslechla víc než dost. Jedná se o rozhodující řeč a já chci, aby jí váš klient věnoval patřičnou pozornost.“
Obrátila se zpátky k Moodymu.
„Vaše potíže jsou vyléčitelné. Věřím, že jistě jsou. Ani trochu nepochybuji o tom, jak je pro vás důležitá psychoterapie, a to ve větším rozsahu. Kvůli vám i kvůli vašim dětem. Doufám, že se vám dostane veškeré potřebné léčby. Můj příkaz zní, že se odteď nebudete stýkat se svými dětmi, dokud neuvidím psychiatricky potvrzený důkaz, že už pro sebe ani pro ostatní nepředstavujete žádnou hrozbu – že jste přestal vyhrožovat smrtí a mluvit o sebevraždě a přijal realitu tohoto rozvodu a jste schopen pomáhat paní Moodyové ve výchově vašich dětí.
Pokud dospějete do tohoto stadia – a vaše slovo mi jako důkaz stačit nebude, pane Moody – požádá tento soud doktora Delawara, aby vypracoval plán omezených a sledovaných návštěv.“
Moody její slova chvíli vstřebával a pak se najednou pohnul dopředu. Soudní vykonavatel vmžiku vyskočil ze židle a stál po jeho boku. Moody si ho všiml, zle se zašklebil a napětí v jeho těle ochablo. Vytryskly mu slzy. Durkin vytáhl kapesník, podal mu ho a vznesl námitku týkající se zasahování soudu do soukromí klienta.
„Máte možnost se odvolat, pane Durkine,“ opáčila soudkyně.
„Ctihodnosti.“ Tentokrát se ozval Moody. Jeho hluboký hlas zněl suše a napjatě.
„Copak je, pane Moody?“
„Vy tomu nerozumíte.“ Zalomil rukama. „Ty děti jsou můj život.“
Na chvíli jsem měl dojem, že po něm soudkyně sekne nějakou jedovatou poznámkou. Místo toho si ho soucitně prohlížela.
„Opravdu vám rozumím, pane. Chápu, že milujete své děti. Že se váš život ocitl v troskách. Vy ale musíte pochopit – a to je také obsahem psychiatrického posudku –, že děti nemohou být odpovědné za ničí život. To je pro jakékoli dítě příliš velká zátěž.
Ony vás nemohou vychovávat, pane Moody. Vy musíte být schopen vychovávat je. A to v tuto chvíli nejste. Potřebujete pomoc.“
Moody otevřel pusu, ale pak svá slova spolkl. Zavrtěl poraženecky hlavou, vrátil Durkinovi kapesník a pokusil se zachovat poslední zbytky své důstojnosti.
Následující čtvrthodina byla věnována vyrovnání majetkových záležitostí. Neměl jsem potřebu poslouchat rozdělování skrovného majetku Darlene a Richarda Moodyových a nejraději bych odešel, ale Mal Worthy mě předem upozornil, že pak se mnou bude chtít mluvit.
Když bylo právnické povídání u konce, soudkyně Severová odložila brýle a ukončila slyšení. Podívala se mým směrem a usmála se.
„Byla bych ráda, kdybyste se teď za mnou na chvíli stavil v kanceláři, pokud máte čas, doktore Delaware.“
Durkin vyvedl Moodyho ven pod přísným dohledem soudního zřízence.
U vedlejšího stolu promlouval Mal povzbudivě k Darlene. Poplácal ji konejšivě po rameni, shrnul spisy na hromadu a tu pak nacpal do jednoho ze dvou kufříků, které si s sebou přinesl. Mal měl nutkavou potřebu mít po ruce co nejvíc detailů, a zatímco si ostatní právníci vystačili s diplomatickými kufříky, on se vláčel s krabicemi dokumentů naloženými na chromovaném vozíku na zavazadla.
Bývalá žena Richarda Moodyho k němu vzhlížela se zmateným výrazem v horečnatě červeném obličeji a souhlasně pokyvovala hlavou. Svou korpulentní postavu se pokusila vtěsnat do blankytně modrých letních šatů, které se na ní vzdouvaly jako příliv. Šaty se hodily na ženu tak o deset let mladší a mě napadlo, jestli si právě nabytou svobodu neplete s nevinností.
Mal se navlékl do typického civilního oblečení právníka z Beverly Hills: Měl na sobě italský oblek, hedvábnou košili i kravatu a mokasíny z teletiny, zdobené střapci. Delší vlnité vlasy měl upravené podle poslední módy a bradku zastřiženou úplně nakrátko. Měl lesklé nehty, perfektní chrup a jihokalifornské opálení. Všiml si mě a zamávání doprovodil přátelským mrknutím. Naposledy poklepal Darlene po rameni, vzal její dlaň do svých a vyprovodil ji ke dveřím.
„Děkuji za pomoc, Alexi,“ řekl, když se vrátil. Na stole zůstala ještě hromádka papírů a on ji začal sbírat a strkat do kufříku.
„Nebyla to zrovna legrace,“ řekl jsem.
„Ne. To tyhle ošklivé případy nejsou.“ Myslel to vážně, ale z jeho hlasu bylo patrné uspokojení.
„Ale vyhrál jsi.“
Na chvíli přestal přehazovat papíry. „Jo. Je to práce, kterou dělám. Neustálé klání a často ne zrovna rytířské.“ Zvedl zápěstí a podíval se na kulatý ciferník velkých zlatých hodinek. „Nemůžu říct, že by mě bolelo pomoci někomu zbavit se parchanta, jako je pan M.“
„Myslíš, že to přijme? Jen tak?“
Pokrčil rameny.
„Kdo ví? Jestli ne, použijeme větší kalibr.“
Za dvě stě dolarů za hodinu.
Hodil kufříky na vozík.
„Alexi, poslouchej, tenhle případ nijak nesmrděl. Kvůli takovým tě nevolám – munici jsem si opatřil jinak. Byli jsme v právu, nebo ne?“
„Stáli jsme na správné straně.“
„Přesně tak. A ještě jednou ti děkuji. Pozdravuj ctěnou soudkyni.“
„Co myslíš, že mi chce?“ zeptal jsem se.
Potměšile se usmál a plácl mě po zádech.
„Možná se jí líbíš. Nevypadáš přece špatně, ne? Věděl jsi, že je svobodná?“
„Stará panna?“
„Sakra, to ne. Je rozvedená. Zastupoval jsem ji při rozvodu.“
Kancelář soudkyně byla provedena v mahagonu a růžové barvě a ve vzduchu se vznášela květinová vůně. Soudkyně seděla za dřevěným vyřezávaným stolem se skleněnou deskou, na níž stála váza z broušeného skla, plná gladiol. Na stěně za stolem viselo několik fotografií, ukazujících dva blonďaté dospívající chlapce s mohutnými postavami – v dresech fotbalových týmů, neoprenových oblecích, večerním oblečení.
„Má příšerná dvojka,“ řekla, když oočima sledovala můj pohled.
„Jeden je na Stanfordu a druhý prodává palivové dřevo v Arrowhead.
Žádný komentář, doktore?“
„Žádný.“
„Prosím, posaďte se.“ Ukázala na sametovou pohovku. Jakmile jsem se usadil, řekla: „Omlouvám se, jestli jsem k vám byla trochu drsná.“
„Nemám s tím žádný problém.“
„Chtěla jsem vědět, jestli skutečnost, že pan Moody nosí dámské spodní prádlo, souvisí s jeho duševním stavem, a vy jste odmítl se na ten bod zaměřit.“
„Měl jsem za to, že jeho výběr typu spodního prádla příliš nesouvisí s opatrovnictvím.“
Rozesmála se. „Už jsem poznala dva typy odborníků na psychologii. První z nich jsou naduté samozvané autority, které jsou tak zaujaty samy sebou, že své názory považují za posvátné a nezpochybnitelné, a pak jsou opatrnější typy, které svůj konečný názor nevysloví, dokud ho nepodporuje dvojitě zaslepená a kontrolovaná klinická studie.“
Pokrčil jsem rameny. „Přinejmenším se ode mě nedočkáte obhajoby v podobě pochybných biologických faktorů.“
„To je trefná připomínka. Dáte si sklenku vína?“ Otevřela dvířka vyřezávaného sekretáře, který ladil s jejím pracovním stolem, a vytáhla láhev a dvě skleničky na dlouhých stopkách.
„Bude mi potěšením, Vaše ctihodnosti.“
„V zákulisí jsem pro vás Diane. Vy jste Alexander?“
„Stačí Alex.“
Anotace
Rodinné rozepře jsou noční můrou každého policajta, protože obvykle končí výbuchem běsného násilí, vraždou v afektu nebo jiným činem, nad kterým zůstává rozum stát...Malý Woody Swope byl smrtelně nemocný. Léčba byla možná, i když nesmírně bolestivá, a snad právě proto se k ní stavěli jeho rodiče rezervovaně. Než však mohli definitivně rozhodnout, chlapce kdosi unesl, a v nemocnici se začaly šířit pověsti, že za zmizením malého pacienta stojí bizarní sekta zvaná Blízkost.
Mají s tím však něco společného i Woodyho rodiče? Jsou členy sekty? A proč vzápětí zmizeli i oni?
K případu se dostane Alex Delaware, dětský psycholog ve výslužbě, který pomáhá svému příteli Milovi vyslýchat podivnou směsici podezřelých. Mezi nimi je nejpozoruhodnější Nona, Woodyho sestra, rudovlasá lolitka se lstivýma očima. Jaké hrůzné tajemství před světem skrývá?..(www.dominoknihy.cz)
Série
~ Svědkyně ~ Krevní test ~ Nad propastí ~ Moje druhé já ~ Sebeobrana ~Monstrum ~ Doktor Smrt ~ Z masa a kostí ~ Kniha vražd ~ Ledové srdce ~ Terapie ~ Spasitel ~ Únos ~ Posedlost ~ Impuls ~ Kosti ~ Důkaz ~ Klam ~ Záhada ~ Oběti ~ Vina ~
Žádné komentáře:
Okomentovat
Hlavně slušně :)