pátek 15. listopadu 2013

Podzimní napětí s Dominem #33 - Jonathan Kellerman - Svědkyně

Dnešní ukázka je z knihy Svědkyně

1
  Rýsovalo se krásné ráno. Poslední, o čem jsem chtěl slyšet, byla vražda.
  Už dva dny omýval pobřeží studený pacifický proud, který hnal špínu a naplaveniny směrem k Pasadeně. Můj dům stojí v podhůří severně od Bel Air, kousek nad starou koňskou stezkou, která se vine kolem Beverly Glen, kde bohatství střídá rozpačitá střídmost. Je to čtvrť, kde zahlédnete četná porsche i kojoty a čisté potůčky a kde je občas cítit špatná kanalizace.
  Můj dům by se dal popsat jako sto šedesát čtverečních metrů sekvojového dřeva, zvětralých kamenů a barevného skla. Na předměstí by působil jako chatrč, ale tady v kopcích skýtá příjemné venkovské útočiště – nic honosného, ale má terasy, patrovou zahradu, malebná zákoutí a optická překvapení. Kdysi ho pro sebe navrhl jakýsi maďarský umělec, kterému ke krachu pomohl nápad prodávat nadměrně veliké mnohobarevné trojúhelníky galeriím na La Cienega. Umělcova ztráta pro mě byla výhrou zprostředkovanou losangeleským pozůstalostním soudem. Když bylo hezky, tak jako dnes, nabízelo místo výhled na oceán, který se jako blankytně modrá skvrna nesměle ukazoval za Palisádami.
  Spal jsem sám s okny otevřenými dokořán – k čertu s lupiči a fanoušky Marylina Mansona – a probudil jsem se v deset, nahý, s pokrývkami skopnutými na podlahu při nějakém divočejším snu. Odpočíval jsem a cítil jsem se spokojeně. Zvedl jsem se na loktech, natáhl na sebe pokrývky a pozoroval paprsky slunečního světla, které proudily dovnitř. K činnosti mě nakonec přinutila až moucha, která střídala procházky po zváleném prostěradle se střemhlavými nálety na mou hlavu.
  Došoural jsem se do koupelny a začal jsem napouštět vodu do vany. Pak jsem se vydal do kuchyně a pod stálým dohledem mouchy jsem si začal připravovat jídlo. Postavil jsem na kávu a s mouchou jsem se podělil o cibulovou housku. Bylo půl jedenácté, pondělí ráno, a já jsem se neměl kam vydat a neměl jsem co na práci. Ó, požehnané chátrání.
  Od mého předčasného odchodu do důchodu uplynul takřka půlrok, a pořád mě udivovalo, jak je snadné změnit se z posedlého workoholika v pohodlného lenocha. Nejspíš jsem k tomu měl sklony od samého začátku.

  Vrátil jsem se do koupelny, sedl si na okraj vany, žvýkal housku a spřádal nejasné plány pro následující den: neuspěchaná koupel, zběžné pročtení ranního tisku, běh dolů do kaňonu a zpět, sprcha, návštěva…
  Ze snění mě vytrhl zvonek u dveří.
  Ovázal jsem si kolem pasu ručník a došel jsem k předním dveřím právě ve chvíli, kdy dovnitř vcházel Milo.
  „Bylo odemčeno,“ vysvětlil, přibouchl dveře a pohodil noviny na pohovku. Pod jeho zkoumavým pohledem jsem si přitáhl ručník pevněji.
  „Dobrý den, naturalisto.“
  Pokynul jsem mu, ať jde dále.
  „Opravdu by sis měl zamykat dveře, kamaráde. Na stanici mám několik složek případů, které nádherně ilustrují, co se může stát lidem, kteří se nezamykají.“
  „Dobré ráno, Milo.“
  Vydal jsem se do kuchyně, kde jsem nalil dva šálky kávy. Milo mě následoval jako stín, otevřel ledničku a vylovil z ní plátek pizzy, jejíž datum nabytí jsem si nebyl schopen vybavit. Držel se mě jako ocásek až do obýváku, kde se usadil na mou starou pohovku – památku na mou opuštěnou ordinaci na Wilshiru – ,položil si talíř s pizzou na stehno a natáhl nohy.
  Zastavil jsem vodu a usadil jsem se naproti němu na otoman v barvě velbloudí srsti.
  Milo není žádný drobeček. Má takřka sto devadesát centimetrů, přes sto kilogramů a jako každý obr umí vypadat uvolněně, až rozkynutě, jakmile nestojí na nohách. To ráno vypadal jako přerostlá hadrová panenka, kterou někdo usadil mezi polštáře – panenka s širokým příjemným obličejem, takřka chlapeckým, nebýt akné, jež se mu vysypalo na tvářích. Unavené oči měly překvapivě zelenou barvu, ohraničoval je červený únavový otok a shora je doplňovalo tmavé obočí a kennedyovské kadeře hustých černých vlasů. Nos byl velký s vysokým obloukem, rty plné a dětsky měkké. Kotlety, které se už dobrých pět let nenosily, zasahovaly do jeho zjizvených tváří.
  Jako obvykle měl na sobě napodobeninu značky Brooks Brothers: olivově zelený gabardénový oblek, žlutou propínací košili, mátově zelenkavou kravatu se zlatým proužkem, hnědočervené boty se špičkou. Snažil se, aby byl dobře oblečený, což působilo spíš komicky.
  Ignoroval mě a soustředil se na pizzu.
  „Jsem rád, že ses zastavil na snídani.“
  Když už na talíři nezbyl ani drobeček, zvedl oči a zeptal se: „Tak jak se ti vede, kámo?“
  „Vedlo se mi dobře. Co pro tebe můžu udělat, Milo?“
  „Kdo říká, že po tobě něco chci?“ Smetl drobečky ze svého klína na koberec. „Třeba jde o společenskou návštěvu.“
  „Jakmile neohlášený vpochoduješ dovnitř s výrazem honicího psa ve tváři, nemůže jít o společenskou návštěvu.“
  „Máš úžasnou schopnost intuice.“ Přejel si rukou přes obličej, jako by se umýval. „Potřebuji od tebe malou laskavost,“ vylezlo z něj.
  „Auto si klidně můžeš půjčit. Budu ho potřebovat až později odpoledne.“
  „Ne, tentokrát nejde o auto. Potřebuji tvé profesionální služby.“
  Jeho slova mě na chvíli zarazila.
  „Vymykáš se mé specializaci,“ namítl jsem. „Kromě toho, svou profesi už neprovozuji.“
  „Nedělám si legraci, Alexi. Na stole v márnici mám jednoho z tvých kolegů. Jmenoval se Morton Handler.“
  Jméno jsem znal, ale tvář jsem si vybavit nedokázal.
  „Handler je psychiatr.“
  „Psychiatr nebo psycholog. Významový rozdíl tu hraje jen bezvýznamnou roli. Má proseknuté hrdlo a je částečně vykuchaný.
  Jeho přítelkyně také – stejný způsob provedení, ale v jejím případě ještě horší. Má pořezané genitálie a uříznutý nos. Místo, kde k tomu došlo – jeho dům – vypadá jako jatka.“
  Odložil jsem hrnek s kávou.
  „Tak jo, Milo. Už mě přešla chuť k jídlu. Teď mi řekni, co to má co dělat se mnou.“
  Pokračoval, jako by mě neslyšel.
  „Zavolali mi v pět ráno. Od té doby jsem se hrabal po kolena v krvi a hnusu. Smrdělo to tam – lidé vždycky smrdí, když umřou.
  Nemluvím o rozkladu, jde o zápach, který ho předchází. Myslel jsem si, že jsem už na to zvyklý. Občas v tom ale ucítím jiný pach a ten mě zasáhne přímo tady.“ Poklepal se na břiše. „V pět ráno. Panebože.“
  Vstal a vyhlédl z okna. Hleděl přes vrcholky borovic a eukalyptů. Já jsem ze svého místa viděl kouř, líně stoupající z nějakého vzdáleného ohýnku.
  „Tady nahoře je opravdu krásně, Alexi. Nenudí tě někdy žít v takovém ráji a nemít co na práci?“
  „Ani trošku.“


Anotace

Doktor Morton Handler provozoval velmi podivnou psychiatrickou praxi. Mezi jeho speciality patřily podvody, sexuální manipulace a zpracovávání posudků na zakázku, kdy jediným kritériem byla výše finanční odměny. Za hrubé porušení lékařské etiky zaplatil nejvyšší cenu: byl brutálně zavražděn ve svém luxusním bytě. Vyšetřováním případu je pověřen detektiv Milo Sturgis, jenž však marně hledá nějaké vodítko, které by jej mohlo dovést k vrahovi. Jedinou naději spatřuje v sedmileté Melody Quinnové, která v osudnou noc něco či někoho viděla, ale je natolik vyděšená, že odmítá komunikovat.

Sturgis proto osloví psychologa Alexe Delawara, jenž snad jako jediný dokáže odblokovat hrůzné tajemství v Melodyině paměti. Jakmile však začnou ponuré stíny v dívčině mysli nabývat jasnějších obrysů, Alex ke svému zděšení zjistí, že se celá záležitost dotýká i jeho vlastní minulosti. Nemůže si však dovolit otálet, protože pokud nebude viník odhalen včas, přibude na jeho zločinném kontě další nevinná oběť: maličká svědkyně jménem Melody...(www.dominoknihy.cz) 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Hlavně slušně :)