úterý 19. února 2013

ARC Review: Hvězdy nám nepřály

Hvězdy nám nepřály - The Fault in Our Stars
Autor – John Green
Počet stran - 240
Vydáno – březen 2013
Nakladatelství – Knižní klub

Anotace

Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. „Nejvtipnější smutný příběh“ je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě.  

Recenze

Že se tato kniha stala jedničkou v zahraničí jsem věděla, ale že si mne její příběh omotá kolem prstu a nebude mě chtít pustit ani po přečtení, tomu jsem opravdu nevěřila. Hvězdy nám nepřály je jednou z nejemotivnějších, nejsmutnějších a zároveň nejvtipnějších knih, jaké jsem za poslední dobu četla. Ač se jedná o vážné téma, o téma smrti a umírání, je zvolen lehký příjemný vyprávěčský styl, kdy je Hazel smířena se svým osudem, i když má své chvilky, kdy by dala cokoliv za to, mít normální život.

Mít "sladkých šestnáct" bývá většinou ten nejkrásnější věk v období dospívání. U Hazel tomu tak bohužel není, život tráví připojená ke kyslíkové bombě, polyká léky, které prozatím zastavily růst nádorů v jejích plicích a na matčin popud navštěvuje skupinovou terapii, kterou vede jeden z těch "šťastných" co rakovinu pokořili. Jak Hazel se sarkasmem jí vlastním, Patrik pokaždé začíná svým "kulkovým příběhem" o tom, jak mu sebrali varlata, ale je živý. Do skupiny se připojuje i Augustus, který na Hazel neskrývaně civí, a tak mu to ona vrací a zírá na něho zpět. Augustus je momentálně v remisi a kromě lehkého kulhání díky protéze na něm není nic znát. Poznamenaní svým osudem se mezi nimi rodí blízké přátelství a láska. Ač se ho Hazel snaží držet od těla, Gus se nevzdává. Společně si procházejí zhoršováním nemoci, i obdobím, kdy se zdá všechno normální.

Vyprávění o Hazel a Gusovi je proloženo literárním příběhem Anny z oblíbené knihy Hazel. Kniha totiž končí uprostřed věty a Hazel chce vědět, jak to dopadne. Je to něco, co musí vědět, než ona sama umře. Gusovi se podaří kontaktovat autora Petera Van Houtena a díky džinům, kteří plní přání smrtelně nemocným dětem odjíždí s Hazel a její maminkou do Amsterodamu. Van Houten zamává světem a představami, které o něm Hazel měla, ale zároveň díky tomuto výletu prožije něco, co jí dává naději.

Když jsem začínala číst tuhle knihu, říkala jsem si, že je to opravdu hodně vtipné a že obě postavy jsou neuvěřitelně silné. Postupem se ale ukazovalo, jaké úsilí je občas stojí vstát z postele, jak těžké je někoho milovat když víte, že jste "časovaná bomba", takový malý výbušný granát. Jak si hledají něco, co jim dodá odvahy a něco fyzického, viditelného, čemu mohou čelit. Tak jako tomu je v případě Gusových cigaret, které si sice nedokáže odpustit a vkládá si je do pusy, ale nikdy nezapálí. Je to jako by říkal: "Vrahu, pojď blíž, ale nezabiješ."

Myslím, že výborně jsou zde vykresleni rodiče těch, kteří se v příběhu objevují. Každý prožívá svou bezmoc jinak, ale mají něco společného. Lásku, bezmeznou lásku a oddanost svým dětem. Ani pro jednoho to není jednoduché. Ukazuje se, že strach dítěte o život rodičů "po" může být úplně stejný, jako strach rodičů, jak by se cítilo jejich dítě, kdyby vidělo, že si zařizují právě ten život "po". Hazel má strach, že nebudou mít pro co žít, a maminka Hazel má zase strach přiznat, že dělá něco pro budoucnost.

Ač jsem se snažila sebevíc, v jeden okamžik jsem se smála, o sekundu později se mi koulely slzy z očí. Bylo jedno, že jsem seděla v metru, že mě viděla spousta lidí. Jinak to nešlo. Je to tak silný příběh, který vás donutí přemýšlet nad tím, jaké to musí být pro tak mladé lidi, vědět, že jim nikdy nebude dvacet, pětadvacet, třicet, že nikdy nebudou mít vlastní rodinu. Ale ani tak si nedokážu představit, co prožívají, když kolem nich pomalu ale jistě umírají další a další. A tam někde uvnitř vědí, že na ten pomyslný seznam přibude i jejich jméno. I když autor upozorňuje, že je to pouze příběh - fikce, je to tak neuvěřitelně živé, že se mi tomu nechtělo věřit.

Všehovšudy mi trvalo přečíst tuhle knihu asi tři hodiny. Vřele doporučuji všem, kteří jsou ochotni prolít pár (ve skutečnosti litry) slz. Určitě se zasmějete, protože o vtipné chvilky tam není nouze, ale předem upozorňuji, že je to "emocionální odšťavňovač" ;o)  

Velice děkuji nakladatelství Knižní klub za poskytnutí recenzního výtisku.

Izák se opřel o stolek s občerstvením a podíval se na mě svým  obrovským okem. „No, dneska ráno jsem byl na klinice a říkal jsem svýmu chirurgovi, že bych byl radši hluchý než slepý. A on na to: ‚Jenže ono to takhle nefunguje,‘ a já: ‚Jo, já vím, že to tak nefunguje; jenom říkám, že bych byl radši hluchý než slepý, kdybych měl na vybranou, což nemám.‘ A on na to: ‚No, aspoň jedna dobrá zpráva je, že hluchý nebudeš,‘ a já: ‚Děkuju, že jste mi vysvětlil, že po rakovině oka neohluchnu. Mám hrozný štěstí, že takový intelektuální obr jako vy se uráčí mě operovat.‘“

5 komentářů:

  1. Krásná recenze, fakt skvělá! Úplně se na knihu těším, ale zároveň se jí svým způsobem bojím...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc díky. S recenzí jsem strávila mnohem víc času než s knížkou samotnou, ale prostě to jinak nešlo :)A neboj se, jen si budeš připadat trochu jako vymačkaný citrón. :D

      Smazat
  2. "Když jsem začínala číst tuhle knihu, říkala jsem si, že je to opravdu hodně vtipné a že obě postavy jsou neuvěřitelně silné. " - všichni mi tvrdí, že první polovina je vtipná.. hej!! vždyť já skoro u celé scény brečím :D upřímně se bojím té druhé poloviny.. pro mě je to nával emocí už od začátku.
    Krásná recenze!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vždyť ono je to vtipné a smutné zároveň a nejsi sama kdo brečí :) A děkuju, měla jsem strach, abych byla vůbec schopná něco sepsat.

      Smazat
  3. Ja som taká slabšia povaha, tak stále rozmýšľam či si túto knihu mám alebo nemám kúpiť :)

    OdpovědětSmazat

Hlavně slušně :)