pondělí 12. března 2012

RC Review: Nemám žádné jméno


Nemám žádné jméno
Autor – Dagmar Hilarová
Počet stran – 96
Vydáno – 2012
Nakladatelství – Fragment

Anotace

Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky. Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.

Recenze

Kniha Nemám žádné jméno vypráví příběh židovské dívky, která musela opustit svou rodinu a připojit se k ostatním, kteří byli transportování do Terezína. Ve snaže přežít píše deník a básně, které vykreslují Terezín takový, jaký skutečně byl. Plný utrpení, smutku, slz, ale i lásek a nadějí na lepší zítřky. Na dny, kdy skončí válka a všichni se budou moci vrátit domů k těm, které v tom světě za hradbami museli zanechat.
Příběh je vyprávěn formou deníku a popisuje vše od chvíle, kdy dostala tehdy čtrnáctiletá Dagmar povolávací lístek. Otec do transportu nemusel, protože měl „čistou krev“, matka tehdy nemusela, protože přesto, že byla židovka muž jí potřeboval, a tak do transportu nastoupila osamocená Dagmar. V Praze zanechala svou první lásku Bubiho a kráčela vstříc neznámému. Během té doby se z malého děvčátka stala odhodlaná dívka. V Terezíně se připojí k příbuzným, najde kamarádky a společně se podporují, udržují se v naději, že brzy bude konec. Mladičká Dagmar se seznamuje s chlapcem Jiřím a vzniká mezi nimi zvláštní zamilované pouto. I přes prostředí v jakém jsou, v nouzi a hladu, i tam nacházejí místa pro svou lásku.
Dagmar pracuje jako instrumentářka v zubní ordinaci, pomáhá s odklízením mrtvých, stará se o nemocné. Díky náhodě se setkává s otcem Jiřího, který byl převezen transportem pryč. Od něho dozvídá, že Jiří žije, zatím. Jak se blíží konec války do Terezína jsou přiváženi lidé z jiných táborů v zuboženém stavu, mezi nimi i někteří přátelé Dagmar.
Najednou byl konec války, Dagmar se vrací domů a chce zapomenout. Tatínek je v zuboženém stavu, maminka se stará o krám a Dagmar, již osmnáctiletá dívka, se doma stará o tatínka. Ale kde je Bubi, Jiří, to netuší. Jiří se po nějaké době objeví mezi jejími dveřmi a nebýt jeho očí, sotva by ho poznala. Ale byl tam, zpět byl její Jiří. A také se vrací Bubi.

Kniha je velice silnou zpovědí o životě, pocitech dospívajícího děvčete, kterému válka sebrala dětství. Jednotlivé zápisy doplňují básně, které dávají všemu plasticitu. Deník neukazuje jen to špatné, ale i ty hezké chvíle, které se mladí snažili pro sebe urvat.
Deník Nemám žádné jméno doplňují fakta, která nasbírala Bronislava Janečková a Daniel Moravec, materiály, rukopisy, podle kterých byla kniha přeložena do holandštiny. Kde je dodnes považována za dílo Miep Diekmann. Sami si udělejte závěr, kdo je podle vás pravým autorem. Pro mě je jím jednoznačně Dagmar Hilarová.


Transport -
dítě říká transport
a kreslí vláček s nalomeným komínem

Komín -
dítě říká komín
a kreslí vysokánský krk
na kterém hnízdí čápi

Čáp -
dítě říká čáp
ale nikdy čápa nevidělo

Mámo –
jak se kreslí čáp?
Ale máma je daleko

To je ale divný obrázek
Transport komín čáp a máma
jediným

T
A
H
E
M


Velice děkuji nakladatelství FRAGMENT za recenzní výtisk.
Na stránkách DAGMAR HILAROVÁ se můžete podívat na materiály z kterých je čerpáno.

6 komentářů:

  1. Skvělá recenze. Uvažovala jsem , že bych si knížku taky vzala, ale asi by na mě byla moc smutná, I když uvidíme.. láká mě v každém případě.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky :) Ona vlastně ani smutná není, to je na tom to zvláštní. Jsou tam smutné momenty, ale spíš než smutek, je z toho cítit síla.

      Smazat
    2. Jojo... No včera jsem viděla film Lidice a to mě naprosto odrovnalo... ale tuto knihu si chci rozhodně přečíst.

      Smazat
  2. Mám jí doma.. a ještě jsem nezačala číst.. tak doufám, že z toho nebudu moc v depresích ;)

    OdpovědětSmazat
  3. Tahle kniha by mě hodně zajímala, celkově mě dost zajímá téma holocaustu. Tím víc, že jsem teď navštívila Osvětim a umím si tu hrůzu alespoň trochu představit...

    OdpovědětSmazat
  4. Je zajímavé si přečíst i jiné názory na knihu, protože já moc recenze na knihy, které jsem již četla nevyhledávám, ale prostě jsem tentokrát neodolala.
    Tohle je jedna z mála knih, které se mi do paměti zapsali nezničitelným písmem a na které nejspíš už nikdy nezapomenu. Naše generace si už ani nedokáží představit, jaké to v té době bylo a jak strašně museli ti lidé trpět a to ani poté, co přečteme nějakou takovou knihu, to prostě nejde.
    A kdo je podle mě praví autor? Jednoznačně paní Hilarová.

    OdpovědětSmazat

Hlavně slušně :)